Mirka (35) už je ze svého sedmiletého syna Matěje zoufalá. V poslední době se totiž jeho nejoblíbenějšími hračkami staly zbraně, přestože doma žádnou nemá. Zatím. Moc by si totiž přál najít pod vánočním stromečkem pistoli s laserovým zaměřováním. „Pokoušela jsem se mu to rozmluvit, s manželem jsme oba proti násilí a střílení, ale on si stojí za svým. Žadoní, slibuje možné i nemožné, pláče, že ji mají skoro všichni ve třídě. Právě tam také asi ke své nové zálibě přišel. Doma mu žádné střílečky rozhodně nepouštíme,“ kroutí rezolutně hlavou maminka, která je teď na vážkách, zda synovu přání vyjít vstříc. „Asi nakonec ustoupíme a budeme doufat, že ho to brzy přejde, a nevyroste z něj žádný gangster. Stejně si teď dělá pistole z čehokoli, co je po ruce. Z klacků na procházce, z vařečky v kuchyni nebo klidně jen tak z prstů,“ dodává.

Stejně na rozpacích je z imitací zbraní v dětských rukách i Radka (42). „Naši kluci, desetiletá dvojčata, běhají po zahradě se samopaly na pěnové náboje dnes a denně. Ale ne sami. Stejně tak se v přestřelkách vyžívá i můj muž, tedy jejich otec. A to je taky častou příčinou našich hádek. Vždy mě ale jen odbyde tím, že to ke klučičímu světu prostě patří, ať si zvyknu,“ krčí bezradně rameny.

Co na to psychologové?

Na čí straně je pravda? V tom se často nedokáží shodnout ani odborníci. Ale například dětský psycholog Michael Thompson ve své knize It´s a boy! (Je to kluk!) připomíná, že neexistuje žádný vědecký důkaz, který by spojoval agresivitu v reálném životě s hraním si se zbraněmi v dětství.

Na názor na hračky v podobě zbraní jsme se zeptali i dětské psycholožky a maminky tří dětí Mgr. Ing. Markéty Benešové.

„Na otázku obdarovávání dětí dětskými puškami, pistolemi, praky, meči a dalšími k bojům určenými hračkami budou mít různí psychologové (stejně tak jako různí lidé) pravděpodobně odlišné názory. Je potřeba mít na zřeteli, že psychologie není exaktní vědou, a psychologové při formování svých názorů vychází kromě teoretického zázemí i z osobních a profesních zkušeností, které jsou do velké míry subjektivní.

Z mého pohledu dětské psycholožky, terapeutky a maminky dvou synů je potřeba malých i větších chlapců spolu bojovat, soupeřit a zápasit naprosto přirozená a vývojově opodstatněná. Klukům je vlastní úplně jiná míra agresivity a energie než je tomu u dívek. Tak jako dívky inklinují k hraní si s panenkami a plyšáky, a tím se připravují a trénují na budoucí roli ženy, kluci se potřebují cvičit v používání své síly, energie a svého těla, aby se připravili na to, že se jednou stanou muži.

Úplně ale rozumím maminkám, které mají o své syny obavy a cítí velkou nejistotu, někdy až odpor ke všemu, co by u jejich dětí mohlo vzbuzovat agresivitu. Pro nás ženy je totiž velmi těžké se v tomto ohledu do pocitů kluků a mužů vcítit. Sama jsem si coby maminka tímto obdobím prošla.

Přijde mi velmi užitečné, když v rodině funguje tatínek, strejda nebo děda, který může mamince pomoci pochopit důležitost klučičího lítání, bojování a blbnutí. A pro jejich syny je úplným požehnáním, když mohou bojovat s dospělým mužem. Takový boj totiž malý klukům nejen pomůže ve vybití nashromážděné energie. Mohou se jeho prostřednictvím učit, že i tento druh kontaktu má svá pravidla a hranice, naučí se tím odlišovat, co je férový boj a co není a zažijí si i důsledky svého počínání (ono někdy opravdu hodně bolí i zásah pěnovými náboji zblízka). V neposlední řadě to velmi posílí jedinečný vztah otce se synem. Pokud v rodině z nějakého důvodu není přítomen muž, mohou tuto roli převzít například skautští vedoucí (různé bitvy jsou kromě her oblíbenou součástí programu některých skautských výprav).

Takže shrnu-li svůj názor na dávání zbraní pod stromeček, nepovažuji to za jakkoli škodlivé, pokud je to v rozumné míře a se zvědomením hranic, které je třeba při hře a boji respektovat. Obdarování malého kluka pistolí nebo mečem považuji za mnohem vhodnější než obdarování tabletem nebo chytrým telefonem. Spolu se zbraní bych pod stromeček klukům přibalila a ze srdce přála předsevzetí tatínka trávit se svým synem touto nebo jinou aktivitou pravidelně čas, který by byl jen jejich a během kterého si maminka zase může dopřát čas pro „vlastní dobití baterek.“

Čtěte také:

Reklama