Foto: Artcam Films
Tehdy navštívila koncert slovinského dívčího sboru a zážitek ji hluboce poznamenal. „Když jsem je poprvé slyšela zpívat, okamžitě se mi nahrnuly slzy do očí,“ vzpomíná Djukić. Síla mladých ženských hlasů, balancujících na hranici dětství a probouzející se ženskosti, v ní otevřela téma, které podle ní společnost po staletí potlačovala. ženský hlas, ženskou tělesnost i ženskou sexualitu. Zároveň ji fascinoval kontrast mezi mladými dívkami vyzařujícími nově se rodící energii a trojicí kněží sedících v publiku. „Přišlo mi to jako neobvyklá situace: dospělí muži žijící v celibátu poslouchají dívky vyzařující probouzející se sexuální energii. Cítila jsem, že je to pro mě významné téma, které musím prozkoumat prostřednictvím celovečerního filmu.“ Právě odtud začala několikaletá cesta filmu. Režisérka nejprve pozorovala fungování reálného sboru, jeho dynamiku i vztahy mezi dívkami. Později tvůrci vytvořili vlastní projektový sbor složený z přibližně třiceti mladých zpěvaček a čtyř hereček bez výraznějších pěveckých zkušeností. Hudební přípravu vedla dirigentka Jasna Žitnik, která zároveň připravovala i herce Sašu Tabakoviće na roli sbormistra.
Hudba se stala jedním z nejdůležitějších prvků filmu. Djukić pracovala především se slovinskými lidovými písněmi, jejichž obsah a atmosféra organicky doplňují jednotlivé situace. Pro závěrečnou sekvenci použila starou italskou modlitbu, kterou doporučila vokální umělkyně Irena Tomažin. Ta skladbu následně upravila a společně se zpěvačkami ji interpretovala při natáčení scén v jeskyni a pod vodopádem. Podle režisérky měla píseň natolik silný účinek, že během natáčení dojala i nejtvrdší členy štábu.
Přestože film nepůsobí explicitně autobiograficky, osobní zkušenost v něm hraje zásadní roli. Djukić otevřeně mluví o tom, že sama během dospívání zažívala pocity studu a viny spojené s tělem a sexualitou. „I když moje rodina nebyla přísně věřící, matka mě vychovávala podle tradičních katolických představ o tom, jak by se měla chovat ‚hodná dívka‘,“ říká. Později si podle svých slov uvědomila, jak rigidní a neobratné tyto představy často jsou. Ve filmu proto chtěla zkoumat smysly jako nástroj sebepoznání a ukázat, že tělo má vlastní inteligenci, které je potřeba naslouchat. Téma sexuality mladých lidí podle ní navíc zůstává překvapivě tabuizované i dnes. Režisérka vzpomíná na projekci svého předchozího filmu pro středoškolské studenty, po níž jí jedna učitelka přiznala, že musela vedení školy obhajovat samotnou debatu o sexualitě. „Překvapilo mě to. I v roce 2025 se lidé bojí mluvit o sexualitě? To jen potvrzuje, že tento problém je stále přítomný.“
Velkou pozornost věnovala Djukić také castingu hlavní představitelky. Hledala dívku stojící přesně na hranici mezi dětstvím a dospělostí, někoho jemného, citlivého, ale zároveň vnitřně silného. Když poprvé uviděla Jaru Sofii Ostan, měla okamžitě jasno. „Působila jako stará duše uvězněná v těle dívky.“ Režisérka během natáčení upravovala scénář podle osobnosti jednotlivých herců tak, aby působili co nejautentičtěji. Podobně subtilně pracuje film i se vztahem mezi Lucií a Ana-Marií. Djukić je nevnímá jako protiklady, ale spíše jako dvě stránky jedné identity. „Jedna je racionální, druhá instinktivní a divoká,“ vysvětluje. Sexualita zde není chápána jednoznačně ani doslovně, jde spíše o fascinaci něčím neznámým, co Lucii přitahuje právě proto, že tomu zatím nerozumí.
Významnou roli hraje ve filmu zvuk a práce s tělem. Snímek začíná dechem, který podle režisérky symbolicky propojuje člověka s jeho fyzickou podstatou. Úvodní obraz zároveň odkazuje ke křesťanské symbolice i ženskému tělu, motivům, které se v celém filmu prolínají. Spiritualita zde není v opozici vůči tělesnosti; obě roviny spolu neustále komunikují. A právě něha je podle Djukić klíčem k celému filmu. „Řekla jsem všem spolupracovníkům jediné slovo: NĚHA,“ říká režisérka. Věří totiž, že jemnost a citlivost mohou být mnohem silnější než tvrdost nebo autorita. Tato filozofie prostupuje každým záběrem jejího debutu.
Urška Djukić přitom už dávno patří mezi nejvýraznější nové hlasy evropského filmu. Její krátký animovaný film Babiččin sexuální život získal více než padesát ocenění včetně ceny Evropské filmové akademie za nejlepší krátký film a francouzské ceny César. Krátký film The Right One byl uveden v canneské sekci Quinzaine des Réalisateurs a projekt Co je ti, holka? zaujal už během vývoje na rezidenci Cinéfondation v Cannes i na festivalu Les Arcs. Její celovečerní debut bývá přirovnáván k tvorbě Céline Sciamma díky schopnosti zachytit dospívání skrze smyslové detaily, intimitu a citlivé pozorování ženského světa. Djukić však přináší zcela svébytnou poetiku, v níž se katolická symbolika prolíná s tělesností, spiritualita s instinktem a něha s neklidem dospívání. Co je ti, holka? tak působí jako mimořádně vyzrálý debut jedné z největších nadějí současného evropského filmu.
Zdroj: Artcam Films a Ana Šturm
Nový komentář