Zážitky ze Srí Lanky: Sloní sirotčinec a opice

V dalším pokračování cestopisu čtenářky Anai zavítáte na Srí Lance nejen do sloního sirotčince, abyste zjistili, jak dobře se zde sloni mají, ale také ochutnáte místní speciality a „nepoňuchňáte“ si opice.

Proč se na Srí Lance nesmí sahat na opice? Nejen to zjistíte v tomto pokračování cestopisu čtenářky Anai...

Hotel u Candy, sloní sirotčinec a opice

Ráno jsme vyrazili z hotelu Galle Face do známého horského města Candy, kde jsme měli rezervované 4 noci. Na S. Lance je okolo silnic mnohem víc obydlené plochy, než přírody. Městečka navazující jedno - v každém domě v přízemí krámky a všude spousta lidí na ulici. Občas vidíte rýžová pole. Víte, že jsem do té doby nevěděla, že rýže je vlastně obilí? Utrhli jsme si pár klásků a dovezli domů. Zážitek byl stánek s banány...

... prodávají jich nejméně 10 druhů dle barev a velikostí. Chutnají přibližně všechny stejně skvěle.
Ukázalo se, že hotel Amaya Hills...

... je sice impozantní, ale neleží přímo ve městě, nýbrž docela daleko v horách nad ním a dostanete se němu pouze velmi strmou, úzkou příjezdovou cestou, kterou jedete téměř krokem. Indika nebyl vůbec nadšený, protože ji musel absolvovat čtyřikrát za den. Hotel jsme si vybrali sami díky příznivým referencím na netu. Rozhodně jsme odmítli klasický poznávací okruh, tedy spát každý den v jiném hotelu, na což je Indika zřejmě zvyklý, protože tomu dává přednost většina turistů. Pro mě je každodenní přemísťování kufrů noční můrou a hlavně - k hotelu citově přilnu a nechce se mi jen tak pryč, potřebuju mít takový malý domov, kam se z výletů ráda vracím na dobrou večeři. A že dobře vařili, o tom nebylo pochyb.

Cpala jsem se, stejně jako na Maledivách a poté v dalším hotelu, pouze rybami, mořskými plody a zeleninou. Až v Praze jsem zjistila, že to úplně to pravé ořechové není, protože hrozí nadstav rtuti v těle, ale snad jsem to přežila bez úhony. U hotelu byl krásný velký bazén, bála jsem se, že bude ráno příliš chladno na to, abych ho využila, ale ukázalo se, že tropy jsou tropy a ani vyšší nadmořská výška nezaručí chladná rána, takže jsem si chodila před snídaní vždycky zaplavat. U parkoviště hotelu...

... byl jakýsi parčík ve stráni, říkali nám, že tam můžeme narazit na opičky. Hned po ubytování jsme se nedočkavě vydali je hledat, leč marně. Indika a v Praze už Jindřiška říkala, že na Srí Lance žijí mraky (makaků?), protože jsou chráněné. Prý jsou nesmírně drzé a budu jich mít brzy dost. Domorodci je evidentně rádi moc nemají. Opičky jsem za 4 dny pobytu v hotelu neviděla, přestože personál tvrdil, že je musí speciálními zvuky odhánět, neboť lezou přes balkony do pokojů a kradou turistům věci. Uvěřili jsme, neboť jsem po první noci postrádala svou saténovou noční košilku. Hodně mě to mrzelo, byla nová, ale zase jsme se hlasitě zasmáli představě, jak se v ní navlečený opičák někde ve větvích producíruje před ostatními opicemi. 3. den jsem ji našla na dně kufru a opic jsem si měla užít až další den u trosek starověkého města Polonnawura. Jakmile jsme vystoupili z auta, seběhlo se na parkoviště celé stádo a tak jsem fotila a fotila a fotila...

A po celý pobyt zůstala jejich vřelým obdivovatelem, i když často hrozilo, že mi snědí oběd, protože okouněly i na terasách restaurací. Později jsem viděla i další, vzácnější a plašší druh, větší a chlupatější (hulmany?). Jen jsem se bála kvůli avizovanému nebezpečí vztekliny na opice sahat - škoda, třeba by se nechali poňuchňat

Sloni

První výletový zážitek jsme absolvovali už na cestě do hotelu. Čekalo zastavení v tak zvaném. sloním sirotčinci, či útulku. Sloni se mají v této zemi moc a moc dobře, je o ně skvěle pečováno a viděli jsme dokonce i jejich hroby.

S divokými se můžete setkat jen v národních parcích, se slony „domácími“ ve sloním průvodu pořádaném v rámci slavností chrámu Budhova zubu v Candy a největší atrakcí pro turisty je právě Pinnewale. Tady žije mnoho desítek sloních nalezenců a jejich potomků prakticky ve volné přírodě, korigováno svými ošetřovateli. Nejdříve jsme se vydali spolu s dalšími moha turisty za slony do kopců. Samozřejmě že každý zaměstnanec se snaží vydělat co nejvíce, což znamená „zařídit“ focení se slonem za příslušný bakšiš. Byla jsem vítanou kořistí: se zářícíma očima jsem se rozběhla co nejblíž milovaným tlustokožcům, v jejichž houfu jsem objevila i sloní miminka. Pečovatel mi sebral foťák (přítel se držel hodně stranou) a já vesele pózovala...

Najednou jsem cosi vlhkého a teplého ucítila na zadku a stehnech.... Jo, dostala jsem plnou dávku a jako na potvoru měla zrovna na sobě bílé kalhoty. Od té doby jsem se oblékala na výlety nejlépe do černých kalhot. Nejdříve jsem dělala, jakože nic a zařadila se do skupinky turistů přihlížející krmení slůněte lahvičkou v ohradě.

Jenže ouha, všichni se ode mě začali s opovržlivými pohledy odvracet. Pochopila jsem, že asi hrozně smrdím. Našla jsem WC, kde to vypadalo příšerně, jako ostatně na 99% veřejných toalet v zemi. Pokud to šlo, vybíral nám Indika ty civilizovanější, ovšem na tomto záchůdku jsem poprvé děkovala všem, co mně donutili k očkování. Našla jsem jen nepatrný kousíček mýdla, kterým jsem celé kalhoty vyprala, mokré navlékla a tílko stáhla přes ně: byly totiž průhledné. Čekal nás vrcholný zážitek - oběd ve vyhlídkové restauraci nad řekou, kam se sloni chodí koupat...

Už jdou!!!! Zašumělo všemi možnými jazyky v terasovitě řešené restauraci, kde jsme zrovna dojídali oběd. Všichni jsme okamžitě popadli své kamery, snažili se zaujmout u zábradlí tu nejvýhodnější pozici a fotili a filmovali jak o život. Kouzelná byla zejména mláďata dovádějící ve vodě úplně stejně, jako ta lidská, nad nimiž pozorně bděli jejich rodiče.

Na cestě k parkovišti jsem si v jednom z obchůdků vybrala typicky místním způsobem zpracovanou koženou kabelku se slony. Skládací křeslo s podobným motivem by se mi nevešlo do kufru...

... a stejně mělo zrezavělé kovové nohy. Když jsem o svém zážitku se sloním lejnem napsala domů, obě snachy shodně odpověděly, že budu mít obrovské štěstí a že bych si měla vsadit. Internet nebyl k dispozici, o místní sazce jsem nic nevěděla, tak jsem si jen symbolicky „vsadila“ prostě jen sama na sebe. Nebudete tomu věřit, ale zatím to funguje!

Anai

V příštím díle, který chystáme opět za týden, na vás, milé čtenářky, jak slibuje Anai „dýchne starověká historie, buddhistická mystika a podíváme se i na čajové plantáže.“ Máte se tedy na co těšit!

Kam dál?

• Jak se žije na Srí Lance očima čtenářky Anai

Anai na Maledivách...

• Unikát jménem Maledivy
• Maledivy, jedovatý had a hydroplán