pizza

Když se Martina seznámila s Marcem, charismatickým a bohatým italským podnikatelem, vypadalo to, že potkala prince na bílém koni. O dvacet let starší Ital by snesl své milé snad modré z nebe. Byl to prostě světem protřelý muž, který dokonale věděl, jak získat srdce o dvacet let mladší a nezkušené dívky, která byla navíc velmi atraktivní. Kupoval jí spoustu dárků, zval do drahých podniků a vozil luxusním autem. K tomu to byl velmi milý společník, který dokázal okouzlit snad každého.

„Samozřejmě že teď vím, že si mě vlastně kupoval,“ přiznává Martina, „jenže tenkrát jsem měla růžové brýle. Jeho peníze byly pochopitelně příjemné, ale byl tak nesmírně milý, že jsem se do něj opravdu bláznivě zamilovala. Rodičům se nejdřív náš věkový rozdíl nezdál, vždyť byl stejně starý jako oni, jenže nakonec také propadli jeho milé povaze. Byl na nás tak hodný, že vzal dokonce celou naši rodinu k moři. Byla jsem mu za to nesmírně vděčná, protože moji rodiče viděli moře poprvé v životě. Pak už nebyl takový problém, aby přesvědčil nejen mě, ale i je, že se s ním budu mít dobře. Odstěhovala jsem se tedy do Itálie a stala se jeho ženou.“

Jenže svatební den její pohádkový příběh ukončil a zvrátil se v tvrdou realitu. „Marco na mě začal strašně žárlit a choval se jako šílenec, jen co se na mě někdo podíval. Křičel na mě, že se chovám nevhodně a provokuju muže svým vzhledem a oblékáním, přitom jsem nosila obyčejné kraťasy. Doma mi pak nadával, že když nevím, co je to slušné vychování, nevystrčím už paty ze svého pokoje. Srdce se mi svíralo naprostou bolestí, muž, kterého jsem opravdu tolik milovala, se najednou choval jako nepříčetný diktátor, který mi dokonce zakázal telefonovat i domů.“

Martina nesměla z vily vůbec vycházet, ale i když nevytáhla ani paty, její muž stejně žárlil.

„Když byl v práci, volal mi snad každou půlhodinu a vyptával se, co dělám. Někdy se dokonce přijel přesvědčit a vtrhl domů jako uragán. Když mě viděl na zahradě v plavkách, dostal zase svůj obvyklý záchvat, že se schválně předvádím, přitom dům byl obehnaný vysokou zdí, za kterou nikdo nedohlédl. Poté, co jsem ho na to upozornila, mi vlepil facku. To jsem ale netušila, že jen u facky nezůstane, několikrát se ke mně choval opravdu hrubě, a to opět jen kvůli jeho chorobné žárlivosti.“

Zoufalá Martina tedy trávila čas přemýšlením, jak se z pasti, do které se chytila, dostat.  

„Nebylo to vůbec jednoduché, protože mě úplně odstřihl od světa, na všechno, třeba i na telefon byly přístupové kódy, dům zamčený a na oknech mříže, cítila jsem se opravdu jako ve vězení.“

Chrabrým zachráncem se nakonec stal Martinin otec. „Nezdálo se mu, že mě Marco stále zapírá, a tak se vydal na vlastní pěst do Itálie, zalarmoval policisty a byla jsem venku. Marco policisty samozřejmě dokázal přesvědčit, že se jednalo jen o manželskou roztržku, a nechali ho být. To mi ale už bylo jedno, hlavně že jsem byla volná. Ještě několikrát mi po telefonu vyhrožoval, ať se dobrovolně vrátím, že mě prý raději zabije, než by mě nechal odejít. Já byla ale už doma a tam jsem se cítila mnohem silnější. S podporou mých rodičů jsem se mu vzepřela a požádala o rozvod. I když Marco zuřil, nebylo mu to nic platné a vzpomínka na šílené manželství je naštěstí už jen minulost. A teď věřím, že potkám obyčejného českého kluka se srdcem na dlani.“