Už vás nebaví sedět každý rok u televize a jíst chlebíčky? Nebo vás přípitek Bohemkou o půlnoci se stále stejnými lidmi nudí? Vyzkoušejte něco jiného a odjeďte na Saharu mezi pouštní kmeny.

Je to romantické, dobrodružné a nikdy na to nezapomenete. A nebojte se, je to bezpečné, pokud budete dodržovat základní pravidla.

„Minulý rok jsme s kamarádkou Luckou četly o tom, že na Sahaře bude po Vánocích probíhat další ročník Mezinárodního saharského festivalu ve městě Douz na Jihu Tunisku. Hrozně nás to nadchlo. Rozhodly jsme se, že tam pojedeme a oslavíme na Sahaře i Nový rok. Naši partneři si ťukali na čelo, že jsme se zbláznily, ale my chtěly prožít něco exotického, netradičního,“ vypráví učitelka Zuzana.

sahara

„Ano, ze začátku jsme se všichni báli, že zůstaneme opuštění uprostřed pouště daleko od civilizace, ale naše obavy byly zbytečné. Na Sahaře je sice všechno jiné, ale rozhodně jsme se do žádných vyhrocených situací nedostali. Je samozřejmě lepší jet do arabských zemí s mužem, ale když nechodíte po setmění sama a křiklavě oblečená, stát by se vám nic nemělo. Všude hlídkují policisté a vzhledem k tomu že místní nemohou veřejně pít alkohol, nehrozí vám žádné střety s podnapilými agresory,“ říká Zuzana a vypočítává důvody, proč jet do pouště.

„Můžete si vybrat tradiční ubytování nebo čtyřhvězdičkové hotely s bazénem. O městu Douz se říká, že je to Brána do Sahary, takže se tam sjíždí docela dost turistů, aby okusili pouštní život. Nejlepší na tom je, že poznáte místní folklorní hudbu a gastronomii. Můžete se procházet po starém městě nebo v palmovém háji. Už po pár minutách vás ta orientální atmosféra ohromí. Navíc jsme viděli přehlídku tradičních tanců, závody velbloudů a arabských koní, beduínskou svatbu. A hlavně jsme poznali úplně jiný styl života. Někdy mám chuť sebrat se a odstěhovat se do pouště a žít jako kočovník,“ směje se Zuzana.

Lucii ale nejvíc uchvátili Tuaregové. Kmen, který žije na poušti v izolaci od ostatních národů. „V rámci festivalu jsme je viděli, jak jedou na velbloudech. Tvář měli zahalenou šátkem a byli vidět jen uhrančivé oči. Připadala jsem si jako v pohádce Tisíc a jedna noc. Už se nemůžu dočkat, až tam letos zase pojedeme,“ těší se Lucie.

Reklama