Já jsem měla králíčka. Co měla, pořád ho mám. Pečlivě schovaného, a to s plyšovým tučňákem, který dělal v dětství společnost pro změnu mé drahé polovičce. Přiznávám, že zatím jejich existenci před dítkem tajíme. Naše dcerka by je totiž ihned chtěla do party svých plyšáků, kterých má plný pokojíček.

Miluje plyšové hračky, tak jako jsem je zbožňovala kdysi dávno já. Má jich opravdu dost, nicméně má taky jednoho nejlepšího kamaráda. Byť je slušně vychovávaná a ví, že se to nesmí, před cca dvěma roky ho popadla na italské benzínce, utrhla visačku a chtěla s ním odejít do auta.

Muž se trochu divil, když jsem mu do fronty přivedla dítko mazlící novou hračku a do ruky vtiskla cedulku s kódem a cenou tak šílenou, jak jen na benzínce může být. Rezavo-bílý kocourek stál několik desítek eur. Od doby, kdy na nás z toho šly mdloby, uplynul už nějaký ten pátek a mazlík s námi vycestoval do několika zemí, každý víkend jezdí na výlety i k babičce a dědovi a denně chodí do školky. Ať už je Emily šťastná, smutná nebo se něčeho bojí, přimazlit si svého plyšového kocourka vždycky pomůže.

A je to moc dobře, jednou z něj bude jeden z důležitých symbolů jejího dětství.

Jakou hračku jste měli rádi vy? Zavzpomínejte...

Reklama