Příběh, který nám poslala paní Eva z Nového Boru, je stejně krutý jako normálnímu člověku nepochopitelný. V zásadě ale dokladuje fakt, že člověk v sobě skrývá i komnaty, které jsou víc než temné, a tyto prostory duše se otevírají jen jediným klíčem. Totiž mezní situací. Tehdy vyjde na světlo ryzí charakter člověka.

násilí

Samozřejmě to jako vždy začíná láskou jako trám, společnými plány, něžnými vyznáními, dovolenými, sestěhováním… prostě jak to bývá.

Tady je to podstatné z Evina e-mailu.

„…Fungovalo to tři krásné roky. Měla jsem za to, že mám partnera na celý život. Byl milý, pozorný, něžný a krásný. Hodně žen ho chtělo a dostala jsem ho já. Štěstí, které jsem cítila, bylo možné snad nabírat kýblem. Jen ale do chvíle, než na pracovním semináři potkal ji.

O sedm let mladší než já, o pět let mladší než on. Hezká, štíhlá, inteligentní.

Oznámil mi to jako chleba.

„Miluji někoho jiného.“ 

Napřed jsem chtěla umřít, pak jsem chvíli chtěla, aby umřel on, a pak mě to prostě přešlo. Naučila jsem se žít s realitou, že jsem prožila tři šťastné roky, a ty roky jsou pryč. Toužila jsem po vztahu, ale nebyla jsem na něj přiopravená. Nicméně normálně jsem fungovala a byla jsem za to na sebe hrdá.

Nechápu, proč se v téhle fázi prostě neodstěhoval a nenechal mě jít dál svou cestou. Bylo by to důstojné a lidsky snesitelné. Namísto toho jsem poznala tu tvář milovaného člověka, kterou jsem nejen nepochopila, ale naprosto netušila, že existuje.

Vracel se pozdě a vyžadoval pokaždé večeři. A nejen to, chtěl i sex.

Věděla jsem, že jede od ní, a suše se zeptala, proč mu neuvařila, a zda se náhodou nebláznil, když spí s ní, a k tomu chce spát i se mnou. Také jsem se poptala, zda o tom ona ví, že by jí klidně zahýbal s vlastní ženou, a zda jí to případně nevadí. Byla jsem sarkastická, to přiznávám, ale rozhodně jsem neměla v úmyslu za těchto okolností plnit manželské povinnosti.

Dostala jsem takovou facku, že jsem obočím nabrala roh stolu.

Přestala jsem komunikovat.

Začal mě bít denně. Sex si bral sám. Neskutečně dlouhý rok jsem vypadala jako jedna boule, která pozbyla i lidské hodnoty. Věc. Pak konečně pravil, že odejde k ní.

Byla jsem ráda.

Balil v sobotu a vzal si skutečně téměř úplně všechno. Logicky kromě naší čtyřleté dcery Lenky. Nevadilo mi to. Jen ale do chvíle, než začal hledat vodítko našeho psa.

„Parsivala nám prosím neber, Pavle. Lenka je na něj zvyklá, mají se rádi, pořiďťe si jiného psa,“ řekla jsem tehdy a rázně mu vytrhla vodítko. Byla u toho i Lenka. Kdybych věděla, že mě následně tím vodítkem ztříská do fialova, že dcerka bude při tom křičet a plakat, snad bych mu milovaného psa i nechala.

Odjel a od té doby několikrát volal, že si pro Parsivala přijede. Pokaždé jsem odmítla.

Zkrátím to.

Po návratu z chalupy od rodičů, kam jsem je vezla na otočku, jsem našla Parsivala mrtvého v rohu zahrady.

Aby nezůstal náš retrívr náhodou jeho vlastnímu dítěti, tak ho raději otrávil. Do telefonu celou věc okomentoval slovy: „Tak teď si ho, ty krávo, užij.“

Pořídila jsem dcerce štěně a pomalu se s tím srovnává.

Jen já se nesrovnám s tím, jak je možné, že fakt, že je někdo prohnilý lump a bezcitný hajzl, nelze objevit dřív, než mu dáme své srdce, ze kterého následně udělá prejt,“ tak končí Evin dopis.

Šokující? Připadá vám, že snad ani není možné, že si Eva něčeho nevšimla? Není první ani poslední. A i kdyby během vztahu někdy měla pocit, že její muž má charakterovou vadu, nelze dopředu domyslet, čeho všeho jsou někteří lidé schopni a kde jsou mantinely, za které by nešli.

Tohle lidé nemají napsané na čele. To se píše hluboko v duši, a ta vidět není.

Hodně štěstí, Evo!