Většina národa si prý přeje zhubnout.
Móda velí být štíhlá, z médií se na nás usmívají dívky sotva vážící více než pytel cementu. Stránky ženských časopisů zaplňují návody a reklamy na různé metody a prostředky ke snížení tělesné hmotnosti.

Já tento problém nikdy nepoznala. Jsem štíhlá, nebo možná hubená, i když se v jídle absolutně vůbec neomezuji. Naopak. Docela bych uvítala mít o pár kilo víc, ale zřejmě mi nejsou souzena. Běžně večeřím 4–5 rohlíků a zajídám je nějakou sladkou, kalorickou bombou, a přesto se ručička na váze (až na těhotenství) už od studentských let nikdy nikam neposunula. Je příjemné moci se cpát od rána do večera vším, nač mám chuť.
Co ale příjemné není ani trošku, a co je důvodem mého krátkého textu, jsou poznámky některých lidí v mém okolí. Věty typu : „Měla bys víc jíst…Jsi suchá…Nejsi nemocná...?“ Kdybych to slýchala od svých blízkých, brala bych to jinak.
Těmito poznámkami mě ale častují jedinci, o jejichž zájmu o mou osobu mohu velmi pochybovat. Proč to dělají ?
Je to závist, touha ublížit, nebo jen neomalenost ?
Už jsem si několikrát řekla, že jim budu odplácet stejnou mincí – „ A vy jste nějak přibrala, ne? Neměla byste začít cvičit?"
Možná by si pak uvědomili, jak se asi hubený člověk po takových slovech cítí…

Od svých štíhlých kamarádek vím, že tento problém netrápí pouze mě.
Málokdo je spokojen se svými tělesnými proporcemi, a tak vás prosím.
Buďme k sobě mlčenlivě zdvořilí. Tak jako někdo marně bojuje se svými „bůčky“, tak jiný může marně maskovat vystupující žebra…  

           
TÉMATA:
ZDRAVÍ