Známe to už odmalička. Jak to, že má větší panenku? Mladší maminku? Ve škole samé jedničky? Později se přidá – co na ní ti kluci vidí? Zas má nový mobil! Hezčí džíny! Jede o prázdninách k moři. 

A v dospělém věku to graduje – jak to, že šéfuje tak úspěšné firmě? Kde na ten barák vzali? Ten luxusní auťák snad ukradl! Co musela udělat, že jí koupil tak nádherný kožich, šperk? Kde přišel k tak mladé milence? Aby to nakonec skončilo porovnáváním výše důchodu...

Na druhých nám zkrátka vadí cokoliv, co my sami nemáme a s největší pravděpodobností ani nikdy mít nebudeme.

A tak se tiše užíráme a někde uvnitř nás začíná hlodat červíček závisti. A pokud mu to dovolíme, zažere se nám do mozku a vyžere z něj racionální uvažování. Zbudou jen negativní emoce, které nám nakonec otráví život.

Závist je jednou z nejhorších lidských vlastností. Nevzbuzuje v nás motivaci, ani neprobouzí touhu být stejně úspěšný. Závistivec si jen přeje, aby ten druhý na tom byl stejně jako my, nebo – pokud možno – ještě hůř.

„Závist je nepříjemný stav mysli, zpravidla opřený o pocit, že někdo jiný má ve srovnání s námi nějakou neprávem získanou výhodu,“ definuje tuto lidskou emoci psycholog Petr Šmolka.

K závisti nestačí, že kolem sebe vnímáme krásnější, bohatší a úspěšnější lidi. Závist se probouzí ve chvíli, kdy začneme mít pocit, že je to nespravedlivé. Že když je někdo bohatý – jistě krade. A když je úspěšný, pak určitě podlézá, podráží kolegy, nebo to žene přes postel.

Závist (lat. invidia) je jedna z lidských emocí, spočívající v touze po něčem, co má někdo jiný, a snáze získat předmět této touhy, někdy i za cenu zavrženíhodných činů. Spolu se žárlivostí či nenávistí patří mezi konceptuální lidské emoce. Z hlediska náboženského bývá odsuzována jako hřích, např. katolická nauka ji považuje za jeden ze sedmi hlavních hříchů. Opakem závisti je přejícnost.

Psycholog Šmolka se domnívá, že v jistém smyslu slova závidíme všichni, podstatná je však intenzita závisti. „Mírná závist nás může stimulovat, ale pokud se nebudeme kontrolovat, může nás závist zcela ochromit,“ tvrdí. 

Sigmund Freud považoval závist za cosi, co je lidem dáno částečně i jejich biologickou podstatou. Petr Šmolka přičítá závistivost především chybám ve výchově. „Pokud bude někdo vyrůstat v prostředí naplněném závistí, pak je dost pravděpodobné, že si daný stereotyp osvojí a bude se s ním těžce potýkat i v dospělosti.“

Na daném principu může vznikat třeba i závist některých minorit vůči majoritní společnosti. Závislost má ale i souvislost s poruchou sebehodnocení. Čím nižší sebevědomí, tím větší prostor pro závist.

Kam jinam nasměrujete své výčitky, že nejste bohatí, atraktivní, ani úspěšní než k tomu, že se začnete užírat úspěchy jiných? Ale platí to i obráceně. Čím větší sklon závidět, tím větší potíže se sebehodnocením.

Každý člověk má tendenci neustále srovnávat sám sebe s někým druhým a následně se vyrovnat těm, kteří jsou vnímáni jako lepší. Srovnávání motivuje, nutí vás dělat věci lépe a kvalitněji. Problém nastane, pokud se soutěživost mění v závist a následně i nenávist.

Dokonalou postavu kamarádky přestanete vnímat jedině tak, že sama na sobě začnete pracovat, budete cvičit stejně jako ona a podobnou postavu si sama vypracujete. Nikoli tedy, že ji začnete vinit z anorexie, bulimie a budete se radovat nad každým jejím přibraným dekem a budete ji nenávidět, když zhubne.

Jestliže se upnete k těm druhým pocitům a nebudete schopna je nechat plavat, závidíte! A závist se s přátelstvím neslučuje. Nebo si dokážete představit blízké spojenectví dvou lidí, v němž je prostor pro takové emoce?

Není pravda, že každý, kdo byl špatně vychován nebo má pošramocené sebevědomí a sebehodnocení, bude nutně závidět. Přesto máte-li pocit, že závidíte, stačí si zodpovědět otázku, kde se tato emoce ve vás bere.

Cítíte se mizerně, protože vaše kamarádka denně cvičí, a má tudíž záviděníhodnou postavu, nebo protože vy sama toho nejste schopná? Místo závisti vás to pak třeba bude „jen“ mrzet.

Petr Šmolka říká, že nejlepším lékem na závist je spokojenost. Když přestanete hledat, co je lepší na druhých, a uvědomíte si, co je výjimečného na vás, nebudete mít k závisti důvod. A jestli se neumíte pochválit sami, požádejte o pomoc partnera nebo rodiče.

Zdroj: Moje psychologie