Učím se anglicky už řadu let, a ke své hanbě musím přiznat, že s konverzací mám stále potíže. Vždy, když jdu centrem Prahy, tak se modlím, aby mě neoslovil nějaký turista. Nikdy nevím, co bych mu řekla. Pokud k setkání dojde, tak si teprve, až zmizí v davu, vzpomenu na pár vět.

Včera v práci, když šla sekretářka na oběd, ke mně přepojila z centrály telefonní hovory. Dlouho byl klid, až po chvíli se rozezněl telefon. Sebevědomě jsem se představila .. a pak jsem jako obvykle ztuhla.
Na druhé straně linky na mě někdo mluvil cizím jazykem. Po kratší odmlce jsem v hlavě přepnula na angličtinu.
Byla jsem schopná vykoktat ze sebe, že umím anglicky "only a little".

To ovšem toho Angličana asi moc nezajímalo. Očividně byl rád, že slyší svou rodnou řeč, a mlel dál. Snažila jsem se ho přepojit, ale bezvýsledně, samozřejmě, že zrovna v tu chvíli byli všichni na obědě, nebo bůh ví kde. Tak jsem se zeptala, jestli chce nechat vzkaz, a celá zpocená jsem se snažila porozumět tomu, co říká. Když jsem po něm podruhé chtěla, aby mi to zopakoval, začal se potit asi i on.

Abych jeho i sebe dál netrápila, telefonát jsem slušně ukončila.

Šéfové jsem pak předala vzkaz, který vypadal přibližně takto: Volal nějaký cizinec. Mluvil anglicky. Jmenoval se asi John Black a mluvil o nějaké návštěvě ve středu a o tom, že četl Váš email.

Vždy, když se dostanu do takové situace, moc se stydím.

A proto mě omluvte, teď už musím jít. Jdu si opakovat základní anglické fráze. :-)  

         
Reklama