Ahoj,
když jsem byla malá, hrozně jsme s bráchou toužili po nějakém zvířátku. Neúspěšně. Jednou se mi povedlo od babičky nafasovat nádhernýho angorskýho králíka. Dala jsem mu jméno Kiki a celou cestu domů i pak večer jsem se s ním mazlila. Byl to můj miláček.
Druhý den byl k obědu králík. Řvala jsem celý dopoledne, co se Kiki pekl. Můj žal byl nezměrný. Pak jsem se tak nafutrovala, že jsem měla omastek až za ušima. Králíka já totiž můžu.
Moje druhá a zároveň poslední zkušenost je už z dospělosti. Momentálně totiž neustále touží po zvířátku má dcera. Chtěla by pejska. Tak nám byla "naježena" alespoň činčila. Nádherná. Naprosto neochočitelná a nepřítulná. Nejdřív natěšené kamarádce prokousla prst, pak nám zdrhla a týden jsme ji nemohli v 1+1 najít. Jen v noci jsme slyšeli, že tu s námi ještě je, živá a zdravá.
Noci byly vrcholem. Její noční orgie byly k nevydržení a opravdu vážně jsem uvažovala o činčilovraždě. No co, činčilu jsem ještě neochutnala. Kdysi jen nutrii a ta byla výborná. Poté, co jsme zjara s činčilkou vyrazili ven, aby se chudinka taky trochu provětrala, a 4 hodiny ji naháněli po parkovišti (ta mrcha vždycky jen přeběhla pod jiný auto), jsme vážně začali uvažovat, koho bychom mohli obdarovat tak roztomilým zvířátkem. Nakonec jsme ji prodali zpátky do Zverexu. Byl to opravdu nevhodný dar. Nevím, zač se nám prarodiče chtěli mstít :-).
Není to tak dlouho, co jsem šla kolem Zverexu. Měli tam tak nádherný činčilky, člověk by to láskou sněd. No, nekupte si nějakou!
Věra
Milá Věro,
činčily jsou opravdu záludná stvoření. Pár jsme jich měli na Stanici mladých přírodovědců, a nikdy jsem nezažila, že by při čištění kotce neutekla alespoň jedna :-). Byly tam čtyři: jednu jsme chytili, druhou jsme chytili - ale když měla do přenosky putovat třetí, prokousla mi prst. Hodila jsem ji do přenosky, ale čtvrtá už byla v trapu...
Hezký den!
Nový komentář