Každý rok před Velikonocemi zažívám stále ty samé pocity. Žádné těšení, jarní jihnutí, žádné rozjímání a vítání jara… Kdepak. Od dob svého útlého dětství očekávám Velikonoce pravidelně poněkud rozhozená a plná rozporuplných pocitů.

Samozřejmě, že čím jsem starší, tím více mám tyto svátky tzv. “na háku”, ale nepříjemná pachuť se mi i tak vrací stále. Coby malé holčičce mi je nedokázala vykompenzovat ani velikonoční nadílka s čokoládovými zajíci a slepičkami. Nejradši bych si plný sáček dobrot nechala ujít, jen kdybych se tím vyhnula onomu ponižujícímu zvyku – být povinna nechat se vyšlehat od každé osoby mužského pohlaví, která se rozhodne mě tímto “roztomilým” obyčejem obšťastnit.

Abyste mi rozuměli. Nejsem ignorant a různé zvyky a tradice dodržuji ráda. Ale přiznám se bez mučení, že konkrétně vyplácení pomlázkou nenávidím z hloubi celého svého ženského srdce.

Před rokem jsem v tomto článku popisovala brutální pomlázkový útok na mou malou dívčí dušičku i tělo a právě tehdy se ve mně poprvé v životě probudila touha zasvětit svůj život boji za ženská práva.

Po otřesné zkušenosti, kdy jsem byla nikoliv symbolicky vyšlehána, ale doslova nemilosrdně seřezána, jsem podobným velikonočním útokům byla vystavena pravidelně rok co rok. Banda mužského pokolení z našeho širokého příbuzenstva se totiž vždy bavila tím, že hromadně objížděla všechny spřízněné domácnosti a bez jakéhokoli citu se vrhala do bytů a domů a s neskutečným řevem a obrovskými pomlázkami honila osoby něžného pohlaví od věku cca tří let do 70 po interiéru, dokud je všechny nedohnala a jak se patří nezmlátila. Doslova. Pálivá jelita zdobila pak naše pozadí a nohy několik dnů, občas i týdnů – to pokud jsme měly smůlu a byly jsme až několikáté v pořadí. V tom případě byli totiž koledníci patřičně posilněni alkoholem, v důsledku čehož ztráceli i poslední zbytky zábran, pokud před tím nějaké vůbec měli.

Velikonoční pondělí pro mě tedy po celá léta bylo nevítaným a trpěným svátkem. Radši bych, kdyby nebyl a rozhodně bych místo něj radši nakráčela do školy a psala třeba písemnou práci z matematiky.

Nikdy jsem nepochopila, proč se z žen v tento den stávají zcela legální oběti, povinné strpět mnohdy velmi agresivní útoky, a proč se z jinak celkem normálních chlapů v toto jedno jarní dopoledne stávají hovada, která si zcela legálně ukájejí své agresivní a psychopatické pudy na svých ženách, milenkách, matkách, sestrách….

Nechápu, nerozumím a nikdy tomu rozumět nebudu. Ochotně rozdávám vajíčka a čokoládové bonbony malým klukům, kteří chodí po koledě, poctivě odříkají básničku a symbolicky mě pošimrají třásněmi na pomlázce. Pro ty mám vždy připraveny dobroty, kterými rozhodně nešetřím. Jakmile se ale za dveřmi objeví přiopilý exot, považující za své svaté právo mě v tento den seřezat … dělám mrtvého brouka. Neotvírám, nenalejvám, nepodstrojuju. Tůdle.

Když nad sebou tak uvažuji, připadám si v tomto ohledu možná mírně hysterická. A tak se vás ptám, milé dámy. Je mezi vámi nějaká, která se na Velikonoční pondělí těší? Nebo máte podobný přístup jako já – tedy, že to holt nějak přetrpíte a hlavně aby už to bylo za námi.