b

Dřív než mě obviníte z hysterie, prosím vezměte v úvahu fakt, že moje „výživná“ fobie má racionální podklad. Ne každý si totiž vyzkoušel sílu blesku na vlastní kůži…

Nebojím se myší ani krys. Hady mám ráda a pavouka, pokud to není právě černá vdova, klidně vezmu i do ruky.

Žížaly i červíci mě nechávají zcela klidnou a k vosám i včelám přistupuji s heslem „Žít a nechat žít“.  Mohlo by se zdát, že jsem jedna z těch šťastných, která neleze každou chvíli po zdech, majíc nějaký druh fobie.

To je pravda doslova.

Nelezu po zdech, právě naopak. Jakmile se objeví blesk, okamžitě, duchapřítomně lezu po zemi. Jsem ochotna zalehnout i na ulici. Mám ale omluvu i důvod.

Už vás někdy sejmul blesk?

Jako když do vás nabourá náklaďák

Když jsem ještě jako skotačivá dvacítka pracovala v PVT na Chodově, měli jsme jako zaměstnanci k dispozici dvě podniková rekreační střediska. Jedno ve Stříbrné a jedno v Heřmánkovicích.

Do prvního se jezdilo v zimě lyžovat a do druhého zase na léto. Docela ráda na tu dobu vzpomínám. Až na ten den. Vlastně večer.

Mariáš jsem se naučila díky svému báječnému dědečkovi už jako malá, a tak jsem ráda přijala pozvání na partičku. Vzala jsem si v drobných dvacet korun a spolu s přáteli vyrazila do nedaleké nálevny.

Byl to pěkný večer. Ještě pěknější o fakt, že jsem šla cestou zpátky bohatší o třicet korun. Bylo to hlavně díky vyhranému durchu. Domů jsme šli v bouřce.

blCesta vedla po silnici, kterou lemovaly jabloně, třešně a hrušky. Bylo teplo, takže déšť byl celkem příjemný.

Až na ty blesky a hromy, ze kterých mi nebylo právě nejlíp, ale v tu dobu jsem ještě bouřku vnímala jen jako něco živelného, nespoutaného a do jisté míry i fascinujícího.

Pak jsem ale dostala možnost prohlédnout si blesk z necelých patnácti metrů, a nejen to.

Bylo to pár vteřin, nedokážu odhadnout, jak dlouho to ve skutečnosti trvá. Blesk uhodil do jednoho ze stromů u silnice kousek za námi. Sjel po něm a běžel přes silnici na druhou stranu. Už jste někdy slyšeli elektrický proud? Je slyšet!

Zní to jako když mačkáte papír, ale mnohokrát hlasitěji. Oslepující záblesk. Pak do mě něco nabouralo, a pak už nevím vůbec nic.

Probrala jsem se oblečená pod sprchou v chatě. Můj vyděšený kamarád mé křečovitě stažené tělo vytrvale zaléval ledovou vodou a zoufale brebentil: „Prosim tě, Kudlo, dejchej, do hajzlu, kde je ten doktor!?“

Já ale „dejchala“, jen jsem to nevěděla. Následovala zimnice, neartikulované mumlání o slonech, nosorožcích a stádu koní a nakonec lékař.

Dostalo se mi ošetření i vysvětlení.

Byl to bratříček

Blesky mají prý malé „bratříčky“, tak to říkal ten doktor. Je to proud, který vytvoří jakousi vlnu v blízkosti výboje. To byl asi ten pocit, že mě porazilo něco velikého.

„Nemohli jsme tě z té silnice zvednout. Jako by měla držátka. To bylo děsný. Celou cestu, co jsme tě nesli, jsi kvílela a vykládala o slonech. Pak jsi přestala. Mysleli jsme, že se zblázníme strachy. Pak to chvíli vypadalo, že jsi se zbláznila ty,“ vyprávěli mi.

Nevím z toho ani fň.

Lezu po zemi, klidně i na ulici

Je to spousta let, ale také je to tak silný zážitek, že se mi doposud nepovedlo začít se chovat v bouřce normálně.

Nevím proč, ale jakmile se blýskne, okamžitě se vrhnu k zemi. Jako při náletu.

Působí to zajímavě zvláště na ulici plné lidí. Hlavou chápu, že v té chvíli už by mi jakýkoli krycí manévr byl úplně houby platný, ale vykládejte to tělu, které sebou okamžitě, nekontrolovaně plácne o zem. Je to prostě silnější než já.

z

  • Předloni mě na ulici vysvobodil chápavý pán. Naskytla se mu totiž možnost sledovat z auta ženu v bílé sukni a v každé ruce s nákupní taškou, která sebou ve zhruba minutových intervalech vytrvale mlátí o zem. Divím se, že na mě v tom umolousaném ohozu spíš nezavolal odchytovou službu. Odvezl mě domů.
  • Loni pro mě museli přijet na Budějovickou, kde jsem seděla plačíc v autě neschopná pokračovat v jízdě. Podotýkám, že do auta mě zoufalou odvedl jakýsi dobrotivý Ukrajinec.
  • Letos jsem při své první bouřce v novém bydlišti lezla po kolenou z auta do domu, doprovázena nechápavým pohledem hlídače. Asi myslel, že jsem úplně namol.

Jinak mám kliku a při bouřce jsem většinou doma. To ale neznamená, že jako homo erectus.

Lezu po kolenou a kryji se ochotně i v bytě. Snad je to snaha být co nejmenší a vím, že s logikou to nemá nic společného. Jenže si nemohu pomoci.

Každopádně jsem v momentu, kdy je bouřka, zajímavým studijním materiálem pro celou kavalkádu psychologů a slušným kašpárkem pro všechny ostatní.

Zase jsem lezla po čtyřech!

mI kdybych včera neposlouchala předpověď, bylo by mi jasné, že se večer bouřce nevyhnu.

Jednak šel dolů tlak, což bezpečně poznám, neb už tak ho mám hodně dole. No uznejte - 70/60 je opravdu spíš legrace než tlak. A pokud venku ještě začne klesat, začínají se mi před očima tvořit zajímavá červená a černá kolečka, za krkem mám pražec a na hrudníku cihlu.

Navíc venku řvali ptáci strašně nahlas, což dělají před bouřkou, a také bylo velmi dusno a „lepkavo“. A pak to přišlo.

Opět jsem tedy úspěšně každou chvíli kopírovala rohožku. Navíc tu mám opravdu prvotřídní výhled a dům je na kopci. Vážně šťavnatý zážitek!

 

Jaké to bylo u vás? Máte nějakou svou zkušenost s bleskem? Bojíte se bouřky? A něčeho jiného tak, že to nedokážete ovládat?