Dřív než mě obviníte z hysterie, prosím vezměte v úvahu fakt, že moje „výživná“ fobie má racionální podklad. Ne každý si totiž vyzkoušel sílu blesku na vlastní kůži…
Nebojím se myší ani krys. Hady mám ráda a pavouka, pokud to není právě černá vdova, klidně vezmu i do ruky.
Žížaly i červíci mě nechávají zcela klidnou a k vosám i včelám přistupuji s heslem „Žít a nechat žít“. Mohlo by se zdát, že jsem jedna z těch šťastných, která neleze každou chvíli po zdech, majíc nějaký druh fobie.
To je pravda doslova.
Nelezu po zdech, právě naopak. Jakmile se objeví blesk, okamžitě, duchapřítomně lezu po zemi. Jsem ochotna zalehnout i na ulici. Mám ale omluvu i důvod.
Už vás někdy sejmul blesk?
Jako když do vás nabourá náklaďák
Když jsem ještě jako skotačivá dvacítka pracovala v PVT na Chodově, měli jsme jako zaměstnanci k dispozici dvě podniková rekreační střediska. Jedno ve Stříbrné a jedno v Heřmánkovicích.
Do prvního se jezdilo v zimě lyžovat a do druhého zase na léto. Docela ráda na tu dobu vzpomínám. Až na ten den. Vlastně večer.
Mariáš jsem se naučila díky svému báječnému dědečkovi už jako malá, a tak jsem ráda přijala pozvání na partičku. Vzala jsem si v drobných dvacet korun a spolu s přáteli vyrazila do nedaleké nálevny.
Byl to pěkný večer. Ještě pěknější o fakt, že jsem šla cestou zpátky bohatší o třicet korun. Bylo to hlavně díky vyhranému durchu. Domů jsme šli v bouřce.
Až na ty blesky a hromy, ze kterých mi nebylo právě nejlíp, ale v tu dobu jsem ještě bouřku vnímala jen jako něco živelného, nespoutaného a do jisté míry i fascinujícího.
Pak jsem ale dostala možnost prohlédnout si blesk z necelých patnácti metrů, a nejen to.
Bylo to pár vteřin, nedokážu odhadnout, jak dlouho to ve skutečnosti trvá. Blesk uhodil do jednoho ze stromů u silnice kousek za námi. Sjel po něm a běžel přes silnici na druhou stranu. Už jste někdy slyšeli elektrický proud? Je slyšet!
Zní to jako když mačkáte papír, ale mnohokrát hlasitěji. Oslepující záblesk. Pak do mě něco nabouralo, a pak už nevím vůbec nic.
Probrala jsem se oblečená pod sprchou v chatě. Můj vyděšený kamarád mé křečovitě stažené tělo vytrvale zaléval ledovou vodou a zoufale brebentil: „Prosim tě, Kudlo, dejchej, do hajzlu, kde je ten doktor!?“
Já ale „dejchala“, jen jsem to nevěděla. Následovala zimnice, neartikulované mumlání o slonech, nosorožcích a stádu koní a nakonec lékař.
Dostalo se mi ošetření i vysvětlení.
Byl to bratříček
Blesky mají prý malé „bratříčky“, tak to říkal ten doktor. Je to proud, který vytvoří jakousi vlnu v blízkosti výboje. To byl asi ten pocit, že mě porazilo něco velikého.
„Nemohli jsme tě z té silnice zvednout. Jako by měla držátka. To bylo děsný. Celou cestu, co jsme tě nesli, jsi kvílela a vykládala o slonech. Pak jsi přestala. Mysleli jsme, že se zblázníme strachy. Pak to chvíli vypadalo, že jsi se zbláznila ty,“ vyprávěli mi.
Nevím z toho ani fň.
Lezu po zemi, klidně i na ulici
Je to spousta let, ale také je to tak silný zážitek, že se mi doposud nepovedlo začít se chovat v bouřce normálně.
Nevím proč, ale jakmile se blýskne, okamžitě se vrhnu k zemi. Jako při náletu.
Působí to zajímavě zvláště na ulici plné lidí. Hlavou chápu, že v té chvíli už by mi jakýkoli krycí manévr byl úplně houby platný, ale vykládejte to tělu, které sebou okamžitě, nekontrolovaně plácne o zem. Je to prostě silnější než já.
- Předloni mě na ulici vysvobodil chápavý pán. Naskytla se mu totiž možnost sledovat z auta ženu v bílé sukni a v každé ruce s nákupní taškou, která sebou ve zhruba minutových intervalech vytrvale mlátí o zem. Divím se, že na mě v tom umolousaném ohozu spíš nezavolal odchytovou službu. Odvezl mě domů.
- Loni pro mě museli přijet na Budějovickou, kde jsem seděla plačíc v autě neschopná pokračovat v jízdě. Podotýkám, že do auta mě zoufalou odvedl jakýsi dobrotivý Ukrajinec.
- Letos jsem při své první bouřce v novém bydlišti lezla po kolenou z auta do domu, doprovázena nechápavým pohledem hlídače. Asi myslel, že jsem úplně namol.
Jinak mám kliku a při bouřce jsem většinou doma. To ale neznamená, že jako homo erectus.
Lezu po kolenou a kryji se ochotně i v bytě. Snad je to snaha být co nejmenší a vím, že s logikou to nemá nic společného. Jenže si nemohu pomoci.
Každopádně jsem v momentu, kdy je bouřka, zajímavým studijním materiálem pro celou kavalkádu psychologů a slušným kašpárkem pro všechny ostatní.
Zase jsem lezla po čtyřech!
Jednak šel dolů tlak, což bezpečně poznám, neb už tak ho mám hodně dole. No uznejte - 70/60 je opravdu spíš legrace než tlak. A pokud venku ještě začne klesat, začínají se mi před očima tvořit zajímavá červená a černá kolečka, za krkem mám pražec a na hrudníku cihlu.
Navíc venku řvali ptáci strašně nahlas, což dělají před bouřkou, a také bylo velmi dusno a „lepkavo“. A pak to přišlo.
Opět jsem tedy úspěšně každou chvíli kopírovala rohožku. Navíc tu mám opravdu prvotřídní výhled a dům je na kopci. Vážně šťavnatý zážitek!
Jaké to bylo u vás? Máte nějakou svou zkušenost s bleskem? Bojíte se bouřky? A něčeho jiného tak, že to nedokážete ovládat?
Nový komentář
Komentáře
Já také ráda koukaám ale jen za oknem.Fobii mám s tatínka ale mám ho ráda moc
Já sem bouřky vždy milovala! Nejradši bych lítala venku. Ale teď se už přeci jen bojim. Ale když sem "krytá" tak je ráda sleduji. Jednou sme byli u vody a chystalo se na bouři ,bylo to ve vzduchu. A táta ,jak byl plešatej ,tak mu na tý plešce stáli ty chmíříčka vlasů. to sem nikdy před tim ,ani po tom neviděla. bylo to legrační. Nemam ráda pavouky ,hady a velký brouky.
Když je bouřka,tak můj muž je nejšťastnější-vždy říká:-)To jsem rád ty mé zlatíčko,že je zde opět bouřka,aspoň si tě zase pořádně užiju...(protože vždy zalezu k němu pod peřinu a držím se ho,jako za mlada)
Bubuhlubla — #96 Ahoj,po přečtení Tvého komentáře by mne tutově také kleplo,to mi věř !!!!!!
Před lety jsme zažili bouřku v Chorvatsku.Horší jsem nikdy neviděla.Bydleli jsme v kempu ve stanu.Některým lidem to potrhalo stan,odneslo věci.Bles stíhal blesk a hrom zněl neustále.Byl to takový malý kemp, vedle úzká silnice,nad ní hory a vedle kempu hned moře.Řvalo hrůzostrašně.
Ale bouřky se nebojím,strach mám ale ze všech opeřenců.Bojím se i slepic a papoušků.Jak na mě koukne to ptačí oko,tak se klidím.A hlodavců se bojím taky.Když dceři utekl křeček tak mě málem kleplo.
Velice chápu chování Michaely. Má sestra má také takovou fóbii tak vím jak to dokáže být nepříjemné. Já naopak jak začne bouřit hledám kde uvidím blesk a jsem ochotna stát celou bouřku venku a obdivovat tento přírodní úkaz. Jinak mám prozměnu problém s rozkvetlými kaštany, to se mi udělá zle a přestanu vnímat okolí. Naštěstí to přejde hned jak se zvdálím, ale představa že pojedu autem kaštanonou alejí, to raději najedu pár kilometrů navíc jen abych se jim vyhla
Když mě moje mamka čekala tak pár dní před mím narozením šla s tátou do kina a vedle nich uhodil blesk a mamku to odhodilo na vrata. Naštěstí byla dřevěná a já se předčasně narodila naštěstí jsme byli v pořádku a táta kdyš se šel druhý den podívat na ten sloup tak byl jako koště roztřepenej. Možná proto mám dost velký strach když je bouřka a blejská se.....
kometa — #92 To musel bejt chlap, oni jsou v tomhle takoví jiní. Já taky potřebuju klid, knížku, občas i noťas, někdy propisku a křížovky. Prostě si ten krásný čas chci užít a ne se stresovat, že budu mít bobek v zatáčce a otevřou se dveře!!
Nestyda — #91 no tak to je drsný já bych se asi nevykakala, protože já na to potřebuji soukromí fůůůůůj.
kometa — #89 A ještě bych mu nasrala do bot, jako to dělali mýmu dědovi, kterýho neměli v baráku rádi... Denně tam bylo, lidský... pak si botky schovával :D
Do dnes nezapomenu na bouřku , když jsem byla malá a trávila jsem prázdniny na chalupě a přišla bouřka s kroupami o velikosti tenisových míčků a během 10 minut jsme měli vymlacené všechny okna
. Dodnes mám respekt a někdy i strach
Nestyda — #76 všek jsem se s ním pěkně dlouho nebavila.
po svatbě jsem bydlela několik let na Šumavě, kousek od Lipna a tam byly bouřky, na jaké do dneška vzpomínám a do dneška z nich mám velký respekt. tak jak tam mlátily bleky a hromy, tak nikdy nikde ne.
nebojím se buřky..........pouze divočáku v lese, a hlavně po tmě když je není vidět.
žádný podobný zážitek naštěstí nemám, takže mě bouřka pořád ještě fascinuje, ale v téhle situaci bych být nechtěla...
žádný podobný zážitek naštěstí nemám, takže mě bouřka pořád ještě fascinuje, ale v téhle situaci bych být nechtěla...
*modrá — #69 Bouřku v autě sem zažila, když jsme jeli ze sestřiny promoce - bylo to kolem Brna a na cestě kterou běžně jezdíme blesk rozrazil strom. Jeli sme v bouřce asi 2,5hodiny, padaly na nás větve a báli sme se zastavit - všude byly buď stromy, nebo sloupy s elektrickým vedením. Hodně sem se bála a byla vděčná za to, že za volantem seděl táta a ne já
kometa — #73 Díky moc,
Ono už to dneska, až na tu fobii vtipný je.
Já fakt při každém blesku zalehla k zemi. No ten chlap se musel asi mlátit smíchy. Navíc, jeho první slova po té, co zastavil " Vy se asi hodně bojíte že?" k tomu není co dodat. Byl ale můj hrdina dne :-))
moc dobře tomu rozumím. já mám strach z hadů, dokonce i ze žížal. Vtipy, jao že na mě někdo hodí žížalu končili tím, že jsem začala ječet a rozklepala se. Ex nějaký čas mluvil o tom, že bude nejlepší , jak se toho zbavit tal, že so pujčí hada od kamaráda a přinese mi na něj sáhnout. naštěstí k tomu nikdy nedošlo.
Jako hodně lidí má totiž názor, že fobie se dá takto odsranit.
Nestyda — #80 Věřím tomu, že ze strachu je člověk schopný i zabít.
Něco v té hlavě sepne a jednáš tak nějak instinktivně.