Jedna moje známá má strašně žárlivého přítele. Hlídá ji na každém kroku, nikam nesmí jít bez něho. Ale i když jdou spolu třeba na diskotéku, tak musí mít rolák až ke krku a nesmí jít tancovat ani s kamarádkou. Jinak je zle.

Jednoho dne se rozhodla, že když ji stejně neustále podezřívá, že je mu nevěrná, tak ho tedy podvede. Když to opravdu udělala a svěřila se s tím kamarádkám, tak tvrdila, že ji k tomu dohnal svým chováním. A k mému překvapení jí všechny dávají za pravdu.

Některé lidi asi nejsem schopná pochopit, ale když si představím sebe v podobné situaci, přicházely by v úvahu jen dvě varianty.

Buď bych ho natolik zbožňovala, že bych mu toto chování trpěla, zůstala s ním a neměla bych tedy důvod ho podvádět, nebo - což je mnohem pravděpodobnější - bych se s ním okamžitě rozešla a našla si někoho jiného, „normálního“. Ale dávat mu za pravdu? Pak už si ale nemůže stěžovat, že by bezdůvodně žárlil. A to rozhodně neříkám proto, že bych chtěla omlouvat jeho chování.

Chytrá knížka říká že: Chorobná žárlivost je psychická porucha, spojená též s poruchou sebehodnocení, která může nabýt intenzity bludu, tj. nepodloženého a nekorigovatelného přesvědčení o domnělé zpronevěře milované osoby, spojeného s agresivními impulsy a činy.

Je to tedy nemoc a jestliže s takovým člověkem chce zůstat, tak by ho asi neměla zbytečně provokovat.
Ironií je, že nový milenec se ukázal jako povahově podobný jejímu příteli.
Už dříve jsem si všimla, že některé ženy k sobě přitahují pozornost určitého typu mužů. Některé známé, ať jsou s kým jsou, si stěžují stále na to samé.

Co myslíte, můžou si za to samy, nebo mají prostě smůlu?    


Definice použita z: Ilustrovaného encyklopedického slovníku, Academia, 1982

       
Reklama