Jana byla moje nejlepší kamarádka. Seděly jsme spolu v jedné lavici, odjakživa jsme si říkaly všechny tajnosti, do koho jsme právě zamilované, jako puberťačky jsme si spolu daly první cigaretu, prvního panáka. Bylo to vynikající přátelství. Jenže tak vynikající bylo do té doby, než jsem si našla přítele „vážnou známost“.

Ona na něho začala hrozně žárlit, dokonce mi několikrát dávala na výběr: „Buď půjdeš se mnou, nebo s ním. Všichni tři ne.“ To mi docvaklo, že rozhodně není úplně v pořádku. Když jsem si vybrala z nabízených možností jeho, šla nakonec s námi. Každý víkend jsme chodili celá parta na různé akce a já jsem si všímala, že Jana mi do mého přítele dělá. Když na něj mluvila, byla snad centimetr od jeho obličeje. Když mu šeptala do ucha kvůli hlasité hudbě, dotýkala se svými rty jeho ucha. Když se k němu šla postavit, opřela se o jeho nohu. Když kolem něj procházela, letmo ho pohladila nebo plácla po zadku. Strašně mi to ubližovalo, mého přítele to štvalo. Nereagoval na to, nebo její ruce sundal ze své nohy a uhýbal jakýmkoliv dotekům.

Jana hrozně žárlila, vlastně ani nevím, co pořádně chtěla. Prve mě, pak jeho… Po nějaké době pochopila, že s naší láskou nic nezmůže. Stýkaly jsme se méně často a ona si nakonec našla přítele – prvního, který se namanul. Upřímně, byl nemožný a já jsem ji varovala. Sem tam si něco píchl nebo něco zakouřil, do práce se mu moc nechtělo. Měl byt, což Jana brala jako trumf proti mně, tehdá ještě bydlící u rodičů, a po týdenní známosti se k němu nastěhovala. Varovali ji všichni, jenže ona na just neposlechla. Vždy když jsme je s mým přítelem navštívili, bylo mi jí líto. Trpěla jako pes. Byla tomu svému uklizečkou, kuchařkou, živitelkou a partií do postele. On si jen užíval. Když jsem to s Janou rozebírala, nepřiznala to. Ona je prostě šťastnější než já.

Po několika měsících jsem se já s mým přítelem nastěhovala do nového bytu. Byli jsme šťastní, budovali jsme si krásné hnízdečko. Když vše bylo hotové, pozvali jsme pár našich přátel včetně Jany. Už jsem ji moc nemusela, jenže mi jí bylo stále líto. Všechno nám doma okoukla, nic nám tam nepochválila, moc se se mnou nebavila a brzy odešla domů. Asi za půl roku jsme měli s mým přítelem svatbu.

Pozvala jsem Janu, protože jsem ji tam chtěla jakožto svoji kamarádku. A v té chvíli jsem od ní dostala další ránu. Řekla, že na obřad nepůjde, protože je to zbytečné, ale na hostinu rádi přijdou. Vyměnily jsme si několik narážek (já jsem jí vytkla to, že nechtějí přijít na obřad, a ona mi vytkla celý můj vztah, kdy prý můj přítel byl JEJÍ, já jsem byla JEJÍ) a bylo po přátelství. Nestála jsem jí ani za to, aby se přišla alespoň z dálky podívat na obřad. Od té doby jsme se neviděly a já už ji ani nikdy vidět nechci. Jen z doslechu vím, že jejich vztah je stále stejný, jako byl dříve, a že ona je moc nešťastná.