Foto: Shutterstock
Obavy, žárlivost, zlost. To je koktejl pocitů, který se začíná rozlévat Martině v žilách pokaždé, když zahlédne svou patnáctiletou dceru Elišku s chytrým telefonem v ruce. Nejraději by jí ho vytrhla a hodila z okna v devátém patře jejich panelového bytu. Nemá problém s tím, že je online. Který teenager dnes není? Nemůže ale přenést přes srdce jednu jedinou aplikaci – ChatGPT, která ji právě nahrazuje. Její dospívající holčičku chlácholí, povzbuzuje, radí jí se vztahy i se školou… A její náruč je zbytečná.
„Jako malá se mi svěřovala se vším. Vždy si chtěla povídat o kamarádkách, škole, tancování… Byla vyloženě svěřovací typ. Až mě z toho někdy bolela hlava. Ale nikdy jsem ji neodbyla, nezesměšňovala její problémy. Jen jsem jí citlivě řekla svůj názor a poradila, jak bych se zachovala já. Dál to bylo na ni. Jenže tyhle naše rozhovory najednou zcela vymizely. Je to tak rok, co se mi postupně začala uzavírat. A své starosti i radosti řešit jinde,“ říká Martina, která vidí stále stejný obrázek. Její patnáctiletá dcera má k ruce „přirostlý“ chytrý telefon a neustále do něj něco vyťukává. Nebo s ním v soukromí svého pokoje i mluví.
„Nejdřív jsem myslela, že si telefonuje s kamarádkou. Ale ten hlas mi přišel podezřele dospělý. Nakoukla jsem dovnitř a Eliška mě odbyla s tím, že je to AI. A právě s ní něco řeší, tak ať ji nechám a zavřu dveře. Překvapilo mě to. Co jsem tak zaslechla, nešlo o školu. Řeč byla o nějakém problému s kamarádkou. Zamrzelo mě, že s tím nepřišla za mnou. Tak jako dřív,“ přiznává Martina. Ta si najednou začala všímat, že se její dcera obrací na umělou inteligenci každý den. Nechává si radit se školou, jídelníčkem, cvičením i vztahy.
„Potřebuje nějakou odbornou radu? Prosím, ať jí s tím AI poradí. Ale proč se svěřuje se svými pocity a trápeními raději robotovi než vlastní mámě, která ji zná úplně nejlíp? Co když jí napíše nějakou hloupost? Co když si zvykne povídat si s počítačových programem namísto lidí z masa a kostí? Mám o ni strach. A jo, žárlím na počítačový program. Co jsem udělala špatně, že už si nejsme tak blízké? Zatímco mně odpovídá na půl pusy, do telefonu píše slohy. Nic jí nevyčítám, nezakazuji. Jen pokaždé utrousím, že kdyby mě potřebovala, jsem tu pro ni. A doufám v návrat starých časů,“ dodává smutně Martina.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Tesknění po blízkém vztahu s dítětem zažívá téměř každý rodič pubertálního dítěte. Omezená komunikace a odtažitost jsou běžnými projevy této fáze dospívání a nehovoří o nelásce k rodičům, ale o počátku separačního procesu. Pokud nemá rodič naplněný svůj osobní život, o to je pubertální fáze dítěte bolestněji vnímána. Pocit žárlivosti tam rozhodně nepatří. Obavy z intenzivního kontaktu s GPT jsou však zcela na místě. Martina se musí sama poprat s pocitem své prázdné náruče, jejíž ignorace je v tomto období běžnou součástí Eliščina vývoje. Hormonální a citová bouře Elišky by měla být s pochopením respektována a kompetentní matku by neměla tolik ohrožovat. Pokud Martina bude vyzařovat pocity ublíženosti místo pochopení a podpory, riskuje, že náruč zůstane prázdná i v budoucnu. Naplňovat mateřské potřeby Martiny není rozhodně Eliščin úkol.
Pokud se Eliška uchyluje k řešení svých problémů s robotickým médiem, je na místě zjistit, zda má zdravé přátelské vztahy se svými vrstevníky a blízké kamarádky. Martina by měla Elišku podpořit svým pochopením pro její problémy s nabídkou „živých osob“, které mají kromě teoretických i praktické zkušenosti. Mnoho dětí v adolescentním věku již samo vyhledává konzultace s terapeutem, který je pro ně bezpečnou osobou a pomáhá jim chápat jejich emoce a pochybnosti, umí je regulovat a doprovázet je ve vztazích s jejich vrstevníky i rodiči.
Odmítavé chování a uzavřenost dítěte nejsou o selhání v rodičovství. Toto období je velmi náročné jak pro dospívající dítě, tak i pro rodiče. Jakýkoli tlak vzbuzuje negativní odezvu. Martina by měla pouze nabízet, respektovat odmítnutí bez negativních pocitů a především nevyvolávat ve své dceři pocity viny. GPT je bohužel nadužívána díky tomu, že se nejedná o osobní kontakt a je zcela anonymní. Přináší však mnohá rizika a postrádá tolik důležitou energii osobního lidského kontaktu.
 Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi. Vzdělání a odbornost: Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta. Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.). Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem). Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Jak už řečeno, my měly kamarádky. Naši taky nevěděli všechno, mamku mrzelo, že nejsem svěřovací, ale nedělala z toho tragédii. Jak šel život, vzájemný porozumění se vyvrbilo samo.
Ona AI je umělá a nesprávnosti v radách budou, ale tak tomu bylo i u kamarádek
Martina snad šla v 15 letech vytroubit všechno své matce? Má už sklerózu, nebo co? Bez internetu a AI jsme většinu věcí řešily se sestrou nebo s kamarádkou. Jako rodiče jsme v jiné pozici než kamarádi, ať se nám to líbí nebo ne. Ať nechá Elišku žít, pokud je toto to jediné, co jí vadí. Jen jí může říct, že i Ajka nebo Gepeto občas mele blbosti.
Asi by si Martina měla najít kamarádku přiměřeně svému věku a zkušenostem. S tou pak může rozebírat kde co a všechno. Dcera není kamarádka. Dceru je potřeba vychovávat, a v patnácti děti už dobře vědí, že rodiče jsou taky jenom lidi. Už si je nestaví na piedestal a nemyslí si, že maminka je nejchytřejší a nejkrásnější v galaxii. Tudíž ani nestojí o nějaké foukání bebíček a "moudra", která by Martina chtěla rozdávat. A jak říká terapeutka, velká výhoda a bonus AI je právě v tom, že je to anonymní neživá věc. Nevyslepičí svěřené věci jiným spolužačkám, nebude žalovat, nepoběží si stěžovat rodičům ani učitelům, a nebude se ani posmívat a využívat sdělených informací k šikaně. Patnáctiletá dívka, pokud není nějak retardovaná, přesně ví, že mluví s umělou inteligencí, a proto to taky dělá. Bohužel AI, která je volně dostupná zdarma, je pořád ještě celkem hloupá, a kolikrát mluví nesmysly. Tam je určité nebezpečí, že slečna uvěří nějakému nesmyslu, protože si nebude umět najít a verifikovat zdroje informací. Nevím, jestli se to učí ve škole, ale asi by se to učit mělo. Už na základce.
Pokud je dcera inteligentní, musí nutně přijít na to, že mluví s "plechovou hubou". Snad je schopna pochopit, že hlas z telefonu je umělý, ty otázky a odpovědi zpracovává počítač programem, který vymyslel člověk a vybírá odpovědi ze spousty dat, která do programu opět vložil člověk. A maminka se musí smířit s tím, že dcera se jí nebude v patnácti svěřovat. I kdyby se nesvěřovala telefonu, svěřovala by se komukoliv jinému, jen ne vlastní matce. To je snad běžné a přirozené. Maminka je zřejmě s dcerunkou sama a má jen JI, která je pro maminku středobodem vesmíru.