Nedávno jsme měli s manželem výročí svatby. Celý den se nic nedělo a já jsem si byla jistá tím, že na výročí manžel zapomněl.
Byla jsem moc smutná. Zatvrdila jsem se ale, že mu nic o výročí neřeknu, že si třeba vzpomene. Když jsme večeřeli, vytáhl z tašky bonboniéru a flašku vína. Juchů! On na to nezapomněl! Byla jsem moc ráda, že nezapomněl, a už jsem se těšila, jak víno rozděláme a „spapinkám“ bonboniérku, ale ani jedno, ani druhé se nekonalo... Vzápětí jsem se totiž od manžela dozvěděla, že tyto pochutinky jsou pro někoho z práce za výpomoc... Takže jsem smutnila ještě o to víc a s manželem jsme se bavili, jako by se nechumelilo. Zapomněl na výročí. To bylo zřejmé. Vypravila jsem děti do postele a potom jsem si sama šla lehnout, můj milý už bezstarostně spal a věrně u toho pochrupoval. Usilovně jsem přemýšlela nad tím, jestli mě ještě vůbec miluje, a snažila jsem se najít důvody, kvůli kterým na výročí zapomněl. Potom jsem přikývla nad tím, že má prostě hodně práce a že za to nemůže.
Další den ráno mě čekalo velké překvapení, pomalu jsem rozlepila oči a viděla jsem manžela, jak sedí u mě a zamilovaně se na mě dívá.
Jako pozdrav na nový den mě políbil a strčil mi do klína rozkládací stoleček se snídaní. Teda, pomyslela jsem si, on na to asi nakonec nezapomněl, snídaně do postele byla vždycky můj sen! A kdyby jenom snídaně! Na stolečku kromě chutné snídaně (voňavé toasty se zeleninovou oblohou) byla váza s růží, malinkatá bonboniérka ve tvaru srdíčka (nevydržela moc dlouho :-)) a tajemná obálka. Byla jsem radostí bez sebe, on na naše výročí nezapomněl!
Dosnídala jsem a manžel si přede mě klekl (skoro jako při žádaní o ruku) s obálkou v ruce a začal řečnit: „Včera jsme miláčku měli výročí, dáreček Ti dávám až dnes, protože jsem Tě po pravdě chtěl trochu postrašit, že jsem na to zapomněl,“ přiznal a podal mi obálku. Otevřela jsem ji a vykřikla radostí. V obálce byla pohlednice, na které bylo moře. Bylo to Chorvatsko - bylo to to samé místo, kde jsme byli na dovolené, než jsme se vzali. Docela rychle mi vlhly oči a za chvíli už jsem brečela dojetím jak malá holka. :-) Byl to takový nepopsatelný pocit, že se podíváme po tolika letech tam, kde jsme byli ještě před svatbou...
Byla jsem ta nejšťastnější manželka na světě! Manžel mě objal a taky s poněkud skleněnýma očima pronesl: „To abychom už začali balit, poletíme UŽ v létě!“
Políbila jsem ho a uvědomila jsem si, jak moc ho miluju.
P. S.: Na druhé straně pohlednice byla i básnička,kterou sám vymyslel:
Jsi má ze všech nejmilejší,
ze všech zlat to nejzlatější.
Jsi nejkrásnější žena na světě,
to nejde popsat ve větě.
Doufám,že má zůstaneš,
velkou pusu dostaneš. :-)
alminka
Almince děkujeme za pěkný příběh a posíláme odměnu. Máte i vy v zásobě nějakou zamilovanou historku? Podělte se s ostatními! Nejlepší došlé příběhy zveřejníme a odměníme. Více informací si můžete přečíst ZDE.
Čtěte také:
- Valentýnské setkání
- Romantika skoro jako ve filmu
- Zamilovaný párek
- Byla to ta nejromantičtější oslava
- Kávu s cukrem bez mléka. Promíchat, netřepat!
Nový komentář
Komentáře
A co dostal on od tebe?



Tož, není to až příliš sladké?
Minule jsme taky naštěstí zapomněli oba :-)
My zapomínáme oba. Brali jsme se na konci srpna a to jsme většinou na dovolené. Jednou jsem se dožadovala daru 27.září, než jsem si uvědomila, že jsme to slavné výročí měli už před měsícem.
Goldenhair — #6 Nijak dneska slavit nebudeme, jsme od sebe 180 km.
A já, cynik, jsem furt čekala, co přijde nakonec. A ono nic.
No u nás je to naopak,pravidelně já zapomínám na datum svatebního dne.Pořád to pletu, bylo to 7.8. nebo 8.7.
enka1 — #5 To ale není o fádnosti. Vem si, jak ten člověk uvažuje - "tak já jakože zapomenu, ona kvůli tomu bude smutná, nebo naštvaná, a bude si myslet, že už ji třeba nemám rád, a o to větší překvapení to bude zejtra, až jí to teda slavnostně dám, to se z toho blahem počůrá" - mě by to teda asi nepotěšílo, že se ze mě dělá tímto způsobem blbec.
Ale jak vidno, lidé jsme různí, a někdo z toho může mít i radost.
Jinak všeobecně vzato výročí svatby mě celkem nechává v klidu, my to doma ani neslavili.
Altamora — #11 asi je to tím, že ženská zapomene málokdy, jenže chlap ... škoda mluvit
ale článek krásný ... taky mi zvlhly oči, asi začínám být sentimentální
Nechápu to.
To jen manžel si má vzpomenout na výročí svatby? Neměla by to být i žena? Asi děláme někde chybu. Výročí slavíme, jen když máme náladu, ale popřejeme a poděkujeme si vzájemně, začne ten, který si první vzpomene.
moje zlatíčko ani neví, kdy mám narozeniny, a všechny svátky a narozeniny ostatních členů rodiny mu musím připomínat. On to holt nepovažuje za důležité.
ToraToraTora — #7 u nás zapomínáme pravidelně oba a nikomu z nás to nevadí
Radši si dáváme dárky v průběhu roku, je to větší překvapení, než povinně něco oslavovat.
Letos jsem zapomněla já.
Například loni jsme zapomněli oba:) Já vím, proč na tahle témata do redakce nic nepíšu
Dante Alighieri — #1

tak si to užij a nezapomeň nám zítra poreferovat jak jste to oslavili

Rikina — #2 A proč ne, malé vybočení z fádnosti?
Přiznávám se - u nás víckrát zapomínám já.
Rikina — #2 Podle mého je lepší zůstat tak trošku dítětem až do smrti, než se stát starým mrzoutem. A kdo si hraje jak známo nezlobí. Mě se příběh líbil moc,víc než dětinské mi to přijde originální. A básnička super !
A proč ta komedie s tím "zapomínáním"?
Není to tak trochu dětinské, asi jako když 8letý kluk tahá holku za cop, protože neumí jinak dát najevo, že se mu líbí?
Zrovna dneska mám s tím mým výročí. Dva roky od prvního setkání.