Zapojte se do diskuse: Dokážete více, než si myslíte?

Rexonu mám ráda, je příjemmná...

sportuji pouze tak, že chodíme hodně na procházky, nejlépe do přírody a doma dělám dechová cvičení a také ta na uvolnění krční páteře a celkově na páteř

Více nezvládám, jsem astmatička, brzy se zadýchám a rozkašlu...a tak dělám tolik, co mohu

Hanula — #103 tak už máš smůlu - je vyhodnoceno 

již jsem se do toho dala - denně 10 tisíc kroků a dvakrát týdně chodím ráno na 6.00 hod. plavat, pak pěšky pár stanic do práce. Když svítí sluníčko jako dnes - je to krásné probuzení - energie mi pak vystačí hodně dlouho.

Teď právě přemýšlím o další aktivitě - asi to to budou turistické výlety....

1. na komentář reaguje Ivásek — #104

Bojuju s únavou. Marně. Sport nehrozí. :-(

Já nikdy na sport jako takový nebyla.. Ano, když jsem byla malá holka, často jsme s rodiči jezdili na kolech.. Chodila jsem do tanečních kroužků.. Tanec mě baví stále, ale nevěnuji se mu - spíše doma, třeba při žehlení.... Taky jsem občas zašla s kamarády na kolečkové brusle.. Ale nic moc.. Teď jsem na mateřské, dcerce je 15 měsíců a já mám pocit, že jsem toho nikdy tolik za den neudělala jako nyní. Z počátku jsem z toho byla vážně mimo a byla jsem ve stresu, když jsem nestihla umýt nádobí apod. Ale po tom více než roce jsem si zvykla a kromě věčného kolotoče, kdy denně uklízím, myji nádobí, žehlím, peru, věším, vařím, krmím, přebaluji, peču, nakupuji, chodím s dcerkou na procházky a hrajeme si, se stihnu také zastavit, dát si v klidu kávu a začíst se do knihy.. Po porodu jsem začala také pravidelně cvičit (JÁ, KTERÁ CVIČENÍ NESNÁŠÍM!!!). Ne, že bych to potřebovala - v těhotenství jsem přibrala 6kg a z porodnice jsem jela ještě lehčí, než před těhotenstvím, ale pro svůj vlastní pocit.. Nyní cvičím 5-6 dnů v týdnu cca půl hodinky - jak stíhám "ucvičit" dané cviky.. A cítím se výborně! Jednou týdně mám vééélky úklid domu, kdy si vážně dost "máknu". Takže to mám jako další cvičení.. Nejvíce miluji, když přijde manžel z práce a já ho poprosím, aby malou pohlídal - jeho argument "Já byl celý den v práci a jsem sedřený a ty jsi celý den jen doma s malou" mě dostává zas a znovu! Ale co, jsem tu pro dcerku, starost o ni zvládám myslím víc než dobře, o domácnost se také starám svědomitě, stejně tak o manželaa jho potřeby, velmi dbám i o sebe a ani nezapomínám na zasloužený odpočinek.. Jestli bych toho zvládla více? Jistě, že ano! Ale také potřebuji čas sama pro sebe.. Je velmi hektická doba a  myslím, že je velice důležité se denně aspoň na chvíli zastavit a nechat ten drahocenný čas jen tak plynout. A k čemu bych své aktivity a tempo přirovnala? K super mámo - manželce na plný uvázek!

Denně překonávám a překvapuji sama sebe.Ráno vstavam v půl 5 a běžím na autobus do práce.O půl 3 běžím do druhé práce a okolo 6 hod si jdu ještě zacvičit...brusle,fitko,běh....Kolem 21 hod ze sebe smívám celodenní pot a padám unavou do postele

Pohyb je pro mě nutností k přežití. nechápu moderní svět, který člověku umožňuje vše ovládat zmáčknutím tlačítka,aniž by vynaložil jakoukoli námahu. Vždy´t jsme byli stvořeni k tomu, abychom pracovali, žili, hýbali se, máme ruce, nohy. Lidem pak pohyb schází, mají různé nemoci, zkrácené svaly, léčba je pak finančně náročná, bolavá. Tolik fitness center nikdy nebývalo jako je teď. Je to byznys na naši neschopnost změnit náš styl života. A vůbec, co to tu budu rozepisovat, bylo by to na dlouho.Takže já pohyb miluji, jezdím na kole, běhám (i na autobus), chodím rychlou chůzí, zatančím si atd.atd.Pohyb mě nabíjí!

Denně s dokazuji, že dělám víc. Ráno maraton na busík, pak metro, přílet do práce.Odpolko opět metro, bus, poklusem do obchodu koupit jídlo a pak vaření atd. Plno věcí, pno energie a večer padám unavená a šťastná, že jsem to zase zvládla

Dokážu, protože že jsem si to už dokázala a stále se mi daří překonávat sebe samu. Před rokem jsem vstala z gauče a za rok už naběhala už přes tisíc kilometrů. Zatím se mi daří překonávat sebe samu a pokořovat časové limity, o kterých se mi ani nesnilo - obzvlášť když jsem běhání nenáviděla 

Já ne ,ale moje 12-ti letá dcera ,která je 14 dní po vážné operaci páteře a chodí cvičí,umí zabojovat. I sestřičky v Brně v nemocnici,říkali,že takové sebezapření se nevidí kolikrát ani u dospělých. Ano ona dokáže víc než jsme si mysleli.

Sháním zaměstnání, mám před pár pohovory, nemusím se ani hýbat, tady pracují nervy. A navíc ty malé děti, které pořád volají: " mamííííí ". To se taky proběhnu:)

Poslední dobou jsem se na sebe nemohla dívat. Ač jsem moc nejedla, přesto šla kila nahoru. Vyhýbala sjem se zrcadlům a snažila se zhubnout. Jak ale? Na kraji našeho města je les. Táhne se podél hranic a občas se zde pasou srnky. Naplánovala jsem si procházku právě tam. A protože bylo ten den chladno, vzala jsem si sportovní bundu, kterou jsem poslední dobou nedopla. Na procházku jsem vzala Endyho, svého malého maltézáčka. Procházka mu také prospěje. A začala jsem zostra. Pomalou chůzí nic nesvedu. A tak jsem vyrazila a v rychlosti jsem zahlédla i několik pasoucích se srnek. Najednou jsem uviděla mladého muže v provodu psa huskyho. Muž ve sportovním oblečení běžel podél lesa a jeho čtyřnohý kamarád ho doprovázel. Pohlédla jsem na Endyho. Obvykle se větších psů bojí. Nyní se ale rozběhl za psem. Vlezl mu doslova pod břicho, a jak utíkal husky, utíkal také Endy. "Endy, Endíčku!", volala jsem na svého malého maltézáka. Ale Endy nedbal na mé volání a běžel dál pod obrovským psem. Muž se najednou zastavil, podíval se na mě, jak tam tak stojím s rozepnutou bundou, usmál se a řekl: "Nejspíš budete muset bězet s námi. Váš pejsek si Ronyho asi oblíbil. A vypadá to, že Ronymu taky není lhostejný." Přemýšlela jsem. Najdenou mě procházka o samotě, jen v doprovodu mého psa, přestala bavit. Zatoužila jsem také běžet. Nikdy jsem neměla běh ráda, jednoduše proto, že jsem ho neudáchala. Vždy jsem ale běžce obdivovala. A tak jsem asi mladíka překvapila: "A víte, že jo." Rozběhla jsem se směrem ke psům. Muž musel hodně ubrat na rychlosti. Usmíval se ale a zdálo se, že ho můj doprovod těší. Cestou jsme si povídali. Zjistila jsem, že je o pět let mladší, než já, a jmenuje se Patrik. Příjemně jsme se bavili a já si přitom ani nevšimla, kolik jsme toho zdolalai. Okruh, který bych stěží ušla, jsme uběhli. No, uběhli. Byl to takový polo klus. Já měla pocit, že přímo letžím, zatímco Patrik jen rychle šel. Ale Endy s Ronym byli spokojení. Endy vylezl zpod ronyho břicha a šel nyní po jeho boku. Ti psi si náramně rozuměli. Když jsme se loučili, tak mi Patrik nabídl: "Nechceš zítra zase běhat?" Přemýšlala jsem, co mám zítra v plánu. Jako bych nějaký plán měla. Poslední měsíc, co jsem ztratila práci a syn je na internátě, jsem vlastně pořád sama. Endy je má záchrana. Občas mě navštíví kamarádka, občas já ji, nic, co by se nedalo posunou nebo vypustit. A tak jsem Patrikovu nabídku přijala: "Dobře, když už si psi tak rozumí." Od toho dne jsme běhali den co den. Patrik je vtipný a veselý společník. Pracuje pouze na ranní směny, v kanceláři, a tak má čas v podvečer se věnovat běhu. A já, zapřisáhlý "neběžec" najednou poklusávám před večeří každý den, a dokonce mě to baví. Když jsem si minule opět oblékala po teplém období svou sportovní budnu, nevěřila jsem vlastním očím. Jezdec spojil obě poloviny a pod bundou zbylo ještě místo! S Patrikem běháme dál, a přidali jsme také hory a bazén. Oba pohyb baví a je nám spolu fajn. Dospěli jsme k puse na rozloučenou. Nesmělý dotyk, který znamená, že je nám spolu prima. A co jsme? To neřeším. Je mladší, než já, oba jsme nezadaní. Klube se buď pevné přátelství, nebo něco víc. Ale hlavní je, že se mám s kým věnovat sportu, zasměji se a vyplním čas. A Endy má nového kamaráda!

Než jsem otěhotněla, tak jsem taky byla celkem akční, ujela jsem za rok kolem 4000 km na kole, k tomu badminton, squash ... po porodu to je ale s pohybem horší, tak alespoň hodně chodíme na procházky a nosit v šátku 10 kilového macka, taky není úplně pohodička :-D Taky chodím na jógu, sem tam vyjedu na kole, zajdeme na hory, badminton, jak čas dovolí a když má tchýně čas pohlídat :-D

Já jsem dlouhodobě v invalidním důchodě.Mám operované obě kolena,tak tomu sportu moc nedám.Ale aktivní se snažím být.Každý den vařím a samořejmě uklízím.Občas něco upeču.Jelikož mám dospělé děti,tak se doma starám o papoušky Žaky,kteří jsou jako děti.Také máme 2 pejsky s kterými chodím na zahrádku.Když mi to zdraví dovolí,snažím se pomoci manželovi se zahrádkou.V létě se věnuji plavání.Moc mi to pomáhá a slouží jako rehabilitace.Je to sport,který mohu bez problému dělat.Vzimě jezdíme do krytého bazénu,abychom měli nějaký pohyb.

Jsem na mateřské, vždycky jsem si myslela, že konečně budu mít na mateřské čas na sport a koníčky, samozřejmě to tak není. Jezdím pravidelně s kočárkem v přírodě, a našla jsem si večerní kurzy jógy a taiji. Je to skvělé, naštěstí pro manžela není problém večer malého hlídat, ale chtěla bych sportovat více, bohužel na to není čas. Celkově se ale hýbu celý den a je to znát, půl roku po porodu nemám ani kilo nahoře. Myslím, že člověk k životu pohyb potřebuje, ale každý by si měl najít svůj vlastní-mě například absolutně nebaví běh, radši rychle chodím, a naopak miluju fitness a plavání. Rozhodně by se nikdo neměl do ničeho nutit.

Bednarova.Hanca — #88

Velmi ráda chodím ,nyní když jsem již v důchodu spíš běhám,protože se nedobrovolně dobrovolně starám o synovu dobrmanku.A tak ať je hezky nebo mrzne denně vyrážíme na náš běžecký okruh.Jednu výhodu to ovšem má do kopce mi dost pomahá.Nakonec jsem ji vděčná ,že mám docela dobrou kondičku.A na konec,moc se mi líbí příspěvek PavlasekzKarvine

Velmi ráda chodím ,nyní když jsem již v důchodu spíš běhám,protože se nedobrovolně dobrovolně starám o synovu dobrmanku.A tak ať je hezky nebo mrzne denně vyrážíme na náš běžecký okruh.Jednu výhodu to ovšem má do kopce mi dost pomahá.Nakonec jsem ji vděčná ,že mám docela dobrou kondičku.A na konec,moc se mi líbí příspěvek PavlasekzKarvine

1. na komentář reaguje Bednarova.Hanca — #90

Tak já skoro denně jezdím na kole dohromady 6km.3km jedu skopce,no a zpátky 3km dokopce.Před Velikonocema jsem myla okna po celém rodinném domě a že jich je požehnaně.Na to že už nejsem žádná mladice jsem se sama obdivovala,že jsem to zvládla.

Jsem vodák a rekreačně se věnuji také horolezectví. Uchvátily mě divoké vodní peřeje, ale i pohled na svět z výšky, ještě k tomu z míst, kam se běžný smrtelník nevydává. Miluji to! A tak druzí jezdí a létají např. do Chorvatska za opalováním a plaváním, já na skály. Mám sježděny všechny sjízdné řeky v naší zemi a řadu zahraničních. Bez pohybu bych se cítil jako ryba na souši nebo pták bez křídel. K pravidelným tréninkům patří také běh, i když ten zrovna nepreferuji.

Ale začít se dá v každém věku. Mám kamaráda bikera, který lásku ke kolu a horám získal až v šedesáti letech! Do té chvíle nejezdil ani na silničním kole, dnes skáče po skalách na kole, přeskakuje řeky a tvrdí, že není nic, co nedokáže. Chce to chtít, hodně je v hlavě. Mnoho štěstí všem sportovcům i nesportovcům. A hlavně je také přínosem myslet na zdraví. Např. já se vydávám na vodu i na skály v příslušné přilbě, kamarád také, navíc s chráničem páteře.