Po napsání prvního odstavce přerušilo tok mých myšlenek kroutící se a hekající dítě, které si ze mě jako už tolikrát během šestinedělí udělalo dobrý den. Po více než hodinovém nošení, uspávání a pouštění bílého šumu se totiž tvářilo, že spí a předstíralo to dobrých deset minut. Poté, co jeho matka vyignorovala špinavé nádobí a nepořádek všude kolem a upřednostnila práci, se onen malý vtipálek rozhodl, že odkryje karty a ukáže, že to byl všechno jenom žert. Předstíraný spánek vystřídal křik...

634d43a89eca6obrazek.jpg
Foto: Shutterstock
 
Dítě si žádá matku a moc dobře ví, co chce. Zvednout z postýlky, uchopit specifickým způsobem tak, aby matku co nejvíce bolely ruce, rytmicky houpat, šeptat do ouška a potom možná po dlouhých minutách až hodině konečně usne. Nebyla jsem úplně naivní, abych si myslela, že se miminko nakojí a bude spát nerušeným spánkem až do dalšího kojení, ale přeci jen jsem nečekala, že Matěj nikdy neusne sám od sebe a vždy bude vyžadovat poměrně dlouhé uspávání. Ideálně se zapnutým fénem. Účtu za elektřinu se děsíme, ale za chvilku klidu dáme i poslední pětikačku. A ano, pozná, když mu zvuk pouštíme z telefonu. Matěj je velmi neklidné miminko, a když zrovna nespí, většinou se kroutí a křičí, protože ho bolí bříško. Hořkosladká je pro mě skutečnost, že sto jarních kilometrů hravě zvládnu nachodit už na podzim, a dokonce nebudu muset opustit domov. Matěj totiž vyžaduje chození a pohupování. No, nevím, jestli to za ta vypracovaná lýtka a vytahané ruce stojí, ale nutnost je nutnost. 

Na sociálních sítích to vidím každou chvíli. Dojemná vyjádření čerstvých rodičů o tom, jak hned po narození potomka našli smysl bytí, jejich život se naplnil bezbřehou láskou a malý uzlíček mezi ně zapadl jako dílek do skládačky. Těsně po narození to sice bylo euforické, protože malá miminka vás prostě rozněžní, ať chcete, nebo ne, ale popisované pocity mě úplně nezaplavily. Zvášť když Matěj celý pobyt v porodnici v podstatě probrečel. Měla jsem ho ráda, ale také mi i vlivem nevypsání často hlavou běžely vzpomínky na můj předchozí život, na luxusní spánek od večera do rána, na možnost odejít kdykoli a kamkoli (třeba se půl hodiny před promítáním rozhodnout vyrazit do kina) apod. Syna jsem měla ráda hned, ale bezbřehá a bezpodmínečná láska mě nezaplavila okamžitě. Přišla pomalu, postupně s tím, jak jsem si začala zvykat na novou roli a na to, že je na mě někdo další zcela odkázaný. Což je děsivé, ale krásné zároveň.

Ale zpět na začátek, tedy ne na úplný začátek k okamžiku zplození, ale zpět do porodnice. Tam mě velmi nemile překvapila skutečnost, že mám kojit (tedy pokoušet se o kojení) každé tři hodiny. A ty se počítají od začátku, nikoli od konce krmení. V podstatě to znamenalo přebalit, půl hodiny mít miminko u prsu, znovu přebalit, pokud se zrovna vyprázdnilo a uspávat. A když Matěj konečně usnul, za půl hodiny jsem ho musela opět budit na kojení. Tento systém jsem po propuštění z porodnice praktikovala ještě dva týdny, a když jsem viděla, že mám laktaci rozjetou naplno a mohla bych kojit i děti od sousedů, začala jsem nechávat Matěje spát déle. Pokud to tedy výjimečně vydržel. O něco spokojenější byl nejen on, ale hlavně jeho unavení rodiče.

Než jsem otěhotněla, brala jsem dudlík jako běžnou pomůcku, která miminka uklidňuje a není na ní nic špatného. Před porodem jsem ale zjistila, že se nemá dávat příliš brzo, aby nezkazila kojení. Byla jsem proto odhodlaná s dudlíkem počkat až po konci šestinedělí. Jenže chlapec byl v klidu v podstatě jen u prsu a ve zbytku svého bdělého času si zuřivě rval do pusy alespoň ruce. Když se náhodou trefil, rozlil se mu po tváři blažený výraz. Když se netrefil, což se stávalo častěji, bylo zle. Nevyspalá a unavená jsem nějakou dobu bojovala sama se sebou a druhý týden po porodu sáhla po dudlíku s hrůzou, co to udělá s kojením a s výčitkami, jaká jsem hrozná matka. Neudělalo to s ním nic, Matěj se totiž nenechá opít rohlíkem, tedy dudlíkem. Pozná, že to není prso a zatvrzele na mě dudlík plive pokaždé, když mu ho nabízím. A nabídla jsem mu jich už opravdu hodně. Z počátečního přesvědčení, že dudlík dostane jedině ortodontický, bylo najednou – dám mu jakýkoli, hlavně, když si ho chvíli nechá v puse. Největší úspěch nakonec slavila obyčejná kytička za patnáct korun z lékárny. Někdy ji požužlá i celých pět minut! A věřte, že za pět minut se toho dá stihnout opravdu hodně. Matka s miminkem si během této doby stihne dojít na záchod, vyčistit si zuby, zhltnout rohlík ke snídani, vyložit pračku, pověsit prádlo a rovnou naložit další várku.

Kromě dudlíku, u něhož Matěj spolehlivě pozná, že nejde o prso, projevuje nebývalou bystrost i v dalších situacích. Během jízdy v kočárku je si dobře vědom, když ho člověk jen houpe nebo s ním popojíždí na místě. On ale uznává jen plnohodnotnou jízdu, takže to dané osobě dá okamžitě sežrat svým křikem. Také moc dobře ví, co se sluší a patří, když se na něj přijde podívat návštěva. V takových situacích se bez obvyklých štráchů odebere ke spánku v okamžiku příchodu hostů, kteří se potom rozplývají, jak krásně spinká a jaké je to hodné miminko. Jakmile za nimi ovšem zapadnou dveře, ihned se probouzí a rozjíždí svou show, aby rodičům opět ukázal, že jim nic nedá zadarmo.

Množství plenek je kapitola sama o sobě. Až budu velká, chtěla bych vlastnit továrnu na jejich výrobu, protože bych byla takzvaně za vodou a následující generace mých příbuzných také. Některé dny mám dojem, že nedělám nic jiného, než že přebaluju. Popelnice se u nás po narození Matěje začala plnit bleskovou rychlostí.

Také bych se chtěla pověnovat oblečení. V duchu minimalismu jsem toho nenakupovala mnoho (většinu tedy nakoupila natěšená budoucí babička), a i přesto měl Matěj na sobě naprostý zlomek koupeného. Ne proto že by závratnou rychlostí rostl, ale proto, že jsem záhy zjistila, že bodýčka přes hlavu jsou boj, který Xkrát denně na přebalovacím pultu svádět nechci, a tak žije Matěj prakticky jen v rozepínacích overalech. Chytrolíni by mohli namítat, že bodýčko stačí dole rozepnout a nemusí se svlékat, jenže to bych nesměla mít chlapečka, který je na své rodiče hodný a proudem moči se raději strefuje sám na sebe, než aby pokropil své stvořitele.

Monitor dechu je super vynález, díky kterému nemusí matka každých pár minut vyděšeně kontrolovat, jestli miminko, které je nezvykle potichu, dýchá. U nás ovšem nepříjemný vysoký tón signalizující, že něco není v pořádku, vyhrává několikrát denně. A tak se trochu bojíme, že kdyby se skutečně něco dělo, budeme už otupělí. Než člověk zvedne miminko z postýlky, musí totiž monitor vypnout. Nám unaveným rodičům se ale pravidelně stává, že na to zapomeneme a nejprve zvedneme dítě a potom teprve vypínáme ječící přístroj. 

Překvapila mě i kapacita plic tak malého dítěte a síla jeho hlasivek. Ječák, který několikrát denně i několikrát v noci předvádí, má nebývalou intenzitu. Někdy mi v hlavě zní i půl hodiny po tom, co je klid a já běžím k postýlce, abych utišila plačící dítě. A tam se pak zmateně dívám na sladce spící miminko.

U zvuků ještě zůstanu. Kromě pláče mě zaskočil i bohatý repertoár nejrůznějších skřeků, heků a dalších hlasitých projevů, kterými tak malé miminko disponuje a vyluzuje je hlavně v noci během spánku. Nehledě na skutečnost, že když se po kojení zadaří, říhá s razancí stokilového chlapáka.

Zatímco před příchodem Matěje pro mě byla uklizená domácnost poměrně důležitá, nyní se tvářím, že hory špinavého nádobí nevidím, drobky na podlaze bez povšimnutí překračuju a čerstvě uklizený byt už mě nerajcuje tak jako dřív. Když totiž dítě spí, dají se dělat mnohem zábavnější věci.

V neposlední řadě mě zaskočil strach a tíha zodpovědnosti, která na mě dolehla snad okamžikem Matějova narození. Člověk také sám sebe odsouvá na druhou kolej, mnohdy se utápí ve stereotypu všedního dne (kojení, přebalování, procházka, uspávání, kojení, přebalování…), ze kterého se mu chce brečet. Život se změní o sto procent a na nudu vážně není prostor, ale tak nějak to všechno dohromady dává smysl.

Šest týdnů s miminkem mě naučilo si vážit obyčejných věcí a ukázalo mi, jak moc jsem byla nevděčná. Teď mi udělá radost i to, že je venku hezky. A když se mi podaří spát třeba tři hodiny v kuse, vznáším se jako na obláčku a přijde mi, že život ani nemůže být lepší. K Vánocům bych si přála hodin sedm, ale mám takové tušení, že to neklapne. Tak třeba napřesrok.

Zdroj: autorka článku

Čtěte také: