
To ale nebylo nic proti tomu, že jsme se celý život všichni včetně maminky zmítali mezi záchvaty otcovy zuřivosti na jedné straně, a naopak jeho vášnivými láskyplnými výlevy na straně druhé. Táta nikdy nebyl „normální“, nikdy v klidu a pohodě, všechno bylo buď skvělé, nebo hrůzostrašné, přenádherné, nebo hodné zatracení. V záchvatech lásky nás k sobě přivíjel s dusivou něhou a říkal nám, jak skvělá jsme rodina, jeho pýcha, ale stačilo málo a on se rozzuřil, všichni jsme se rázem stali bandou darmožroutů a neschopů, příčinou jeho všech životních neúspěchů.
Přestože jsme ho všichni milovali, vždycky jsme si s bráchou plačtivě sdělovali, že my takoví nikdy, nikdy nebudeme. Dnes jsme oba dospělí a já v nás vidím věrné kopie našeho táty. Maminka nám pro svou zakřiknutou uťáplost asi nevštípila ty správné vzory chování, a tak teď sleduji svého bratra, který pracuje v nižším managementu malé firmy s kancelářskými stroji, ale ve společnosti vystupuje jako ministr průmyslu a obchodu, který jen nedostává tu správnou příležitost, protože všude jsou jen ti nesprávní lidé, kteří mu blokují ta dobrá místa. Svou ženu tyranizuje a ponižuje a ona stejně jako naše maminka jen mlčí a třese se před ním.
Já se otci ke své hrůze podobám ve svých nevypočitatelných náladách, kdy stejně jako kdysi on dusím své děti láskou a ujišťováním, že se máme nejradši na světě, abych je za pět minut seřvala kvůli nějaké hlouposti zlými a zraňujícími slovy. Snažím se vždycky si na otce vzpomenout jako na odstrašující příklad, ale když se mi „zatmí“, tak se nedokážu zastavit. Poradí mi někdo?
Protože nám Danin dopis připadal velmi zajímavý a chceme vědět, co na její problém říká psycholog, příští týden se k tomuto tématu vrátíme z hlediska odborníka.
Nový komentář
Komentáře
Ťapina — #5

S takovými lidmi se těžko vychází, divím se, že to matka neřešila už před příchodem dětí. A bohužel, děti jenom přejímají příklady.