Aby bylo jasno hned od začátku. Lidé často zaměňují dva pojmy…
Určitě myslíte povolání soudního lékaře a patologa. Ano, to je velmi časté, ale nemáme jim to za zlé, protože tyto dva obory k sobě mají velice blízko. I když rozdíl mezi nimi samozřejmě je. Patologové pitvají zemřelé ve zdravotnických zařízení z chorobných příčin. Tedy ty, kteří měli diagnostikovanou nějakou nemoc a patolog ověřuje diagnózu. Naproti tomu soudní lékařství je trochu detektivní práce, zjišťujeme příčinu úmrtí. Pitváme násilná úmrtí, tedy náhodné úrazy, sebevraždy, vraždy a dále náhlá úmrtí, když není jasná jejich příčina, když zemře člověk, aniž by se s něčím léčil apod. Soudní lékaři a patologové spolu spolupracují, ale každý dělá trochu jinou práci.

Pamatujete si svou první pitvu?
Pamatuju a asi už vždycky budu. Bylo to před osmi lety a šlo o pacienta s krvácením do zažívacího traktu. Pořád vím i jeho jméno.

Jak jste se cítila?
Hrozně jsem se těšila. Než můžete pitvu provádět sami, chodíte se dívat na starší kolegy, a musíte se nejdřív rozkoukat. Takže když jsem se konečně dostala k vlastní pitvě, byl to dobrý pocit.

Ale to nebyla vaše první zkušenost z pitevny…
V rámci výuky na medicíně se v prvním ročníku navštěvují anatomické pitvy, při kterých se učíte tělesnou stavbu. K celkové pitvě se student dostane při výuce patologie a zejména až v pátém ročníku v rámci předmětu soudní lékařství. Na pitevně jsem nikdy neměla sebemenší problém s nevolností ani zápachem. 

Byla soudní lékařka vaše vysněné povolání?
Od dětství jsem po tom netoužila, ale mám to štěstí, že mě moje práce baví a mám ji ráda. Na gymnáziu jsem se dobře učila, takže rodiče mě trošku tlačili, abych si vybrala obory, které považovali za prestižní. Tenkrát to bylo právo nebo medicína. A protože moje maminka byla zdravotní sestra, přiklonila jsem se ke druhé variantě. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, na jaké konkrétní zaměření bych se chtěla soustředit. Při studiu mi byla blízka psychiatrie, ale když jsem měla v pátém ročníku soudní lékařství, bylo jasno. To byla práce pro mě.

Proč?
Nikdy jsem nechtěla dělat klasickou klinickou medicínu, být například internistou. Na soudním lékařství je skvělé, že propojuje teoretickou medicínu a praktickou medicínu, chorobné změny a násilí, a navíc většinou nepracuje s živým pacientem. Nadchlo mě, že je spojené s kriminalistikou a detektivní prací.

Jiní lékaři mohou mít dobrý pocit z toho, že zachraňují životy, vy si to vynahrazujete tím, že pomáháte dopadnout zločince?
Nemám moc ráda slovní spojení, že medicína je posláním. Je to práce jako každá jiná, i když do ní člověk jde s nějakým přesvědčením. Je skvělé, že pomáháme objasňovat vraždy a můžeme přispět k usvědčení vrahů.

Setkáváte se v práci vůbec s živými lidmi, tedy kromě vašich kolegů?
Ano, celkem často. Mluvím s rodinnými příslušníky zemřelých, což jsou hodně emotivní situace. Například když rodiče přežijí svoje děti.

Z jakého důvodu se s nimi vídáte? Přicházejí identifikovat tělo?
Potkáváme se ve dvou situacích. Buď proto, že se rodina chce dozvědět informace o příčině smrti, anebo proto, že je policie žádá, aby tělo identifikovali.

Neplatí to vždy, ale výzkumy dokazují, že mužská a ženská emocionalita se liší. Říká se, že ženy jsou citlivější. Není to pro práci soudní lékařky nevýhoda?
Soudní lékařství není tolik známé, takže si pod ním lidé často představují něco senzačního. Přispívají k tomu také americké seriály. Je to sice trochu psychicky náročnější práce, ale je to pořád jen práce. Pitvají se děti, mladí lidé, což se člověka dotkne. Důležité je nenosit si práci domů a moc nad tím nepřemýšlet. Naopak může být soudní lékařství pro ženy, které chtějí mít děti, výhodné. Nesloužíme totiž služby jako ostatní lékaři, ale máme pevnou pracovní dobu. Pokud se tedy soudní lékař nestane i soudním znalcem. Potom třeba jezdí i na místo činu. 

Jak moc se liší kriminálky od skutečnosti?
Diametrálně. Ukazují tam různé přístroje, které podle mě ani neexistují, realita je zkrátka jiná. 

Díváte se vůbec na kriminálky a horory?
Horory mám moc ráda, je to můj oblíbený žánr. Jako dítě jsem přečetla veškerou tvorbu od Stephena Kinga. Když se dívám na horor, tak mě občas mohou napadat nejrůznější věci, ale nebojím se.

Podaří se vám příčinu úmrtí vždy odhalit?
Bohužel ne. Většinou je to komplikované u mladých lidí, kteří zemřou náhle bez zjevné příčiny. Jsem ráda, že se stále častěji používá genetické vyšetření, které může odhalit vrozené srdeční vady. Ty bývají příčinou například náhlých úmrtí sportovců. Ale stane se, že ani genetika nepřinese žádný výsledek. Nejobtížnější jsou náhlá úmrtí malých dětí. Obvykle pořádně nezjistíme, proč se jim to stalo.

Jak pitva probíhá?
Nejdřív se provádí zevní prohlídka, a potom pitva jednotlivých částí těla, tj. dutiny lební, hrudní a břišní, kdy se vyjmou jednotlivé orgány. Vždycky by se měla provést pitva celého těla.

Jak dlouho to trvá?
Záleží na zkušenosti lékaře i příčině smrti. Tělo se může odpitvat v krátké době až do několika hodin, což je v třeba v situaci, kdy je na těle víc bodných ran, těžká ztrátová poranění apod.

Dozvíte se vždy, jestli byla vražda vyřešena?
Výsledek nás samozřejmě zajímá, takže v 99,9 % se dozvím, jak to dopadlo.

Zaujal vás specifický způsob vraždy?
To úplně ne, ale vraždy jsou pro mě samozřejmě nejzajímavější, každá svým způsobem. 

Překvapí vás ještě něco?
Řekla bych, že ne.

Je pravda, že v momentě, kdy jste na pitevně, nevnímáte mrtvého jako člověka, ale jen jako tělo?
Ano, ale to neznamená, že se nedodržuje určitá pieta. Je to zemřelý člověk, přestože v tu chvíli je pro mě objektem pitvy.

Kdybyste na tělo narazila na ulici, vnímala byste ho stejně?
Asi ano. Zažila jsem několik úmrtí v rodině a řekla bych, že mi soudní lékařství, obecně moje práce, pomohla se s tím snadněji vyrovnat. Vím, co se dělo v nemocném těle a že odchod blízkého byl svým způsobem vysvobozením.

Dbáte mimo práci na psychohygienu?
Práci si nenosím domů a s nikým o ní moc nemluvím. Psychohygienou je pro mě sport. Dřív hlavně běh, kolo a triatlon, teď pravidelně cvičím, prakticky každý den. Je to moje čištění hlavy a pohyb moje závislost.

Věříte v existenci lidské duše?
Ano, věřím. Jsem ateistka, ale věřím, že duše tam někde je. 

Čtěte také:

Reklama