Zanzibar II

Za jméno vděčí železnici, která zajišťovala spojení s metropolí. Parní vlak mezi Stone Townem a Bububu vyjel poprvé v roce 1905 a přepravoval cestující až do roku 1930. „V okamžiku, kdy se mašina rozjížděla, vydávala ten podivný a zároveň typický zvuk, bububububu, a od toho získala naše obec i své jméno,“ vypráví mi historii Bububu osmadvacetiletý Hashim.

Trať do Bububu nebyla na Zanzibaru první. Už v roce 1879 totiž nechal tehdejší sultán bin Said vybudovat železnici vedoucí z jeho sídelního paláce ve Stown Townu do obce Čukwani. Dva luxusní vozy táhly muly, to se však panovníkovi zdálo příliš pomalé, proto o dva roky později objednal skutečnou lokomotivu. Dráha poté fungovala až do roku 1888, kdy sultán zemřel.

Obyčejní lidé se tak mohli vlakem svézt až o téměř dvacet let později. Do Bububu. V těchto končinách není zvykem vydávat jízdenky, i když s takovým jménem stanice by určitě byla sběratelským unikátem. Dnes se do Bububu dostanete jedním z mnoha minibusů, které odjíždějí od tržiště ve Stone Townu. Najdete ho snadno, cedule Bububu umístěná na předním skle se nedá přehlédnout.

Koření všude, kam se podíváš
Krátce po východu slunce už řidič našeho auta troubí před hotelem v Stone Townu a krátce nato vyrážíme směrem na sever, za Bububu, kde začínají rozsáhlé plantáže koření a tropického ovoce. Roste tu tolik druhů, že by byl překvapen i skutečný znalec orientálních kuchyní, natož já, který vařit vůbec neumí.

Prohlídka začíná u kmene chlebovníku, jehož plody jsou podobné durianu. Na rozdíl od něho ale chlebovník nepáchne, chutná téměř všem a právě chutí připomíná banány. O kus dál roste krikuna, keř s plody nahrazujícími vzácný šafrán. Tedy aspoň jako barvivo. Navíc na každém kořenu najdete asi 10-15 kousků, které se suší a přidávají do kari.

Prakticky každé koření má více než jedno využití. Tak například muškátový oříšek. Už jen to, jak vypadá. Roste na stromě podobném blumě či slívě a stejně takový má i vzhled. Jako nezralá zelená bluma. Když dozraje, plod se otevře a muškátový oříšek obalený krvavě rudou slupkou z něho vypadne. A neuplatní se pouze v kuchyni. Má i opojné účinky a na různých party nebo svatebních oslavách nahrazuje alkohol, na který na převážně muslimském Zanzibaru nenarazíte.

Samozřejmě i koření, podobně jako třeba ovoce, má svého krále. A tím je kardamom. „Nazýváme kardamom králem koření, protože ho využíváme k vaření jak sladkých, tak i slaných jídel,“ vysvětluje mi náš průvodce. Kardamom, který se sklízí 3krát do roka a roste na keři, resp. dole, u země, slouží i jako léčivo. Proti malárii! Musí se ovšem nejprve vysušit a poté ho nakažení lidé polykají. Kardamom se ale přidává i do kávy. Jednu takovou „spicy coffee“ nám majitelé plantáže také připravili a prozradili, že dalšími ingrediencemi jsou ještě hřebíček a zázvor.

Usrkávali jsme vonící kávu a pozorovali několik dětí, které si u veřejného vodovodu myly hlavu. Byly samá pěna, žádné mýdlo ani šampon ovšem nepoužily. Stačilo jim k tomu několik kuliček z keře z čeledi mýdelníkovitých (pravděpodobně druh Sapindus saponaria), doslova mýdlových bobulí. Sám jsem je vyzkoušel, vzal si tři kuličky, dal ruce pod vodu, rozetřel a pěna byla na světě! Žádná chemie, i když výsledek, tedy čisté ruce či hlava, byl stejný. A plody tohoto keře se používají i k praní. Začínám si připadat jako moudrá kniha, navíc zdaleka nejsme u konce prohlídky.

K mytí je vhodný i olej ze semen kapoku, který se přidává do mýdla. Strom kapok dosahující výšky 40 metrů na Zanzibaru také často najdete. Rostlinné hedvábí v bobulkách, které po dozrání samy padají dolů, nahrazuje bavlnu a pro malou smáčivost se uplatňuje hlavně při výrobě záchranných pásů a vest.

Posezení u kávy a mytí mýdlovými bobulemi vystřídala návštěva perských lázní, které v minulosti sloužily výhradně sultánům. Po koupeli bylo panovníkovo tělo namasírováno a potřeno kokosovým olejem, který dodnes slouží i k odpuzování komárů.

Do voňavek se zase přidává pepř, popínavá liána ovinutá kolem kmene jiného stromu.
„Celkem existuje pět druhů. Zelený, žlutý a červený, ty rostou přirozeně, a černý a bílý, které získáte z pepře zeleného buď sušením na slunci, či ponořením do horké vody,“ dozvídám se.
Oporu na kmenech dřevin hledá též epifytická vanilka, která patří mezi orchideje. Vanilka se sklízí po pěti měsících, kdy získá žlutou barvu. Poté se namočí do vroucí vody a suší. Až pak získá typickou hnědou barvu.

K dalším „podivným“ plodům patří maniok. Z jeho listů se dělá špenát a z hlízy pak brambůrky. Zapíjet ho můžete třeba čajem z citronové trávy přidávané i do dortů. A nakonec ještě něco především pro pány. Na Zanzibaru je nejoblíbenějším afrodiziakem květ stromu známého pod názvem ylang-ylang a je, stejně jako všechny ostatní druhy, snadno dostupný ve speciálních stáncích v okolí Bububu či v samotné metropoli Zanzibaru.

Mezi guerezami a Indickým oceánem
Příběh o Zanzibaru, zcela určitě jeden z Pohádek tisíce a jedné noci, by nebyl úplný bez setkání s nejvzácnějšími obyvateli ostrova. Malými opičkami rodu Colobus, guerezami zanzibarskými, žijícími pouze na zanzibarských ostrovech. V Africe patří k nejvzácnějším, proto když projíždíme národním parkem Jozani Forest, míjíme dopravní značky upozorňující na přecházení těchto savců přes silnici.

Na Zanzibaru žijí v asi třiceti až padesátičlenných skupinách izolovaně už přes deset tisíc let a v současnosti jich je kolem 1500. Místní k nim mají trochu zvláštní vztah, označují je za kima punju, jedovaté opice. Podle pověry stromy a keře, jejichž listy tyto guerezy jedí, postupně odumřou. Ve skutečnosti případný jed, který je obsažen v listech, opice samy eliminují tím, že pojídají živočišné uhlí. Náš průvodce nám ale vypráví, že hlavním důvodem, proč se z nich nestávají domácí mazlíčci, je, že smrdí.

Vřeští v korunách stromů, hlavně po ránu, kdy mají první denní hostinu. Mezi větvemi se velkou rychlostí pohybují jejich červené siluety a dlouhé ocasy. Opouštíme je a míříme k pobřeží. Krajina je nehostinná a vesnice na východní části Zanzibaru můžete spočítat na prstech ruky.
Přijíždíme do Pongwe, asfalt už dávno skončil, řidič minibusu už zkušeně projíždí v písku. Za pár minut se ocitám v malém hotýlku, ubytuji se a zamířím na pláž. Den se začíná nachylovat, moře je na ústupu, začíná odliv. Z oceánu trčí kůly, které, jak se později dozvídám, slouží k upevňování sítí či vlasců, mezi kterými se pěstuje další vývozní artikl, řasy.

Aspoň si smočím nohy v příjemně teplé vodě, lehnu si do vyhřátého písku, zavřu oči a naslouchám vzdalujícímu se šplouchání vln. A když je znovu otevřu, hladinu už osvětluje měsíc. Jako bych se probudil při vyprávění princezny Šeherezády. V tu chvíli přichází číšník, aby mě pozval k večeři. „Děkuji, přijdu za chvíli,“ odvětím. „Žádný spěch, Hakuna matata,“ tedy žádný problém, zní jeho odpověď.

článek byl převzat z časopisu Lidé a Země