Zánět středního ucha dokáže potrápit i dospělé, natož pak děti. Noční výjezdy na pohotovost tak nebývají žádnou výjimkou. Jak ale toto onemocnění efektivně léčit a jsou nezbytně nutná antibiotika? Nejen na to jsem se zeptala MUDr. Václavy Adámkové, primářky Klinické mikrobiologie a ATB centra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Je nezbytné předepisovat dětem na zánět středního ucha antibiotika? Nebo by se léčba obešla i bez nich?
Na to není úplně jednoduché odpovědět. Záleží na tom, zda je zánět středního ucha bakteriální či virové etiologie. V případě, že je nemoc virového původu, nemají antibiotika žádný smysl. V případě, že je původu bakteriálního, je nasazení antibiotik na zvážení. Je tu totiž možnost podat antibiotika a léčit onemocnění konzervativně, nebo invazivně v rámci ušního-nosního-krčního tak, že provedou takzvané píchnutí ucha. To je samozřejmě více bolestivé a děti to hůře snášejí. Ale na druhou stranu je to rychlý zákrok a dítě se nemusí déle trápit, protože antibiotika nezaberou ihned. Trvá dva až tři dny, než dítě pocítí úlevu.

ear

Takže když lékař píchne ucho, není třeba už dávat antibiotika?
Hnis, který je v uchu nakumulován, vyteče ven. To je většinou dostačující a není třeba zánět středního ucha ještě přeléčit antibiotiky. To až v případě, že se onemocnění vrací. Pak jsou antibiotika na místě. Ale je vhodné odebrat vzorek z ucha na mikrobiologické vyšetření, aby se prokázal původce a lékař nasadil cílená antibiotika.

Vzorek se odebírá až v případě, že se onemocnění vleče?
On se většinou bohužel neodebírá tak ani tak. Ale ideální by bylo, kdyby se odebíral pokaždé. Pak bychom věděli, jaká je epidemiologická situace. Díky tomu bychom mohli i empiricky předpokládat, jaká vhodná antibiotika můžeme hned nasadit, nebo ne. Dítě by se pak zbytečně nezatěžovalo různými antibiotiky, která se střídají, protože původce onemocnění na ta konkrétní není citlivý.

Z jakého důvodu se tedy vzorek neodebírá pokaždé? Z finančních důvodů?
Finanční důvody to, myslím, ani nejsou. Zákrok je sice technicky relativně jednoduchý, ale dítě pláče, musí se držet, takže se všichni snaží udělat to co nejrychleji. Aby dítě v ordinaci strávilo co nejkratší dobu. Na odběr vzorku po zákroku tedy není moc času a dítě nespolupracuje. To bude asi ten důvod. Navíc k takovým zákrokům dochází často v noci, kdy je vytížení lékařů daleko větší. Druhým důvodem ale je, že obecné povědomí o vzorcích odebíraných na mikrobiologii je malé.

Mezi lékaři?
Mezi lékaři i mezi veřejností. Všichni si přečtou, jak jsou antibiotika báječně fungující, ale racionální podklady pro léčbu už tam zdůvodněné nejsou.

Lékaři se tedy o nasazení antibiotik rozhodují jen podle svého uvážení?
Přesně tak. Podle klinické situace posoudí, jestli je nezbytně nutné zajistit nemoc ještě antibiotiky. Vidí, zda je dítě celkově oslabené či i jinak nemocné. To je pak úplně jiná situace, než když je dítě jinak zdravé.

Pokud je tedy nezbytné nasadit antibiotika, záleží jejich výběr na druhu bakterií, které jsou za zánět středního ucha odpovědné? Nebo se na toto onemocnění používá jeden druh?
Bakterií, které vyvolávají středoušní zánět, sice široké spektrum není, ale antibiotik, která se mohou použít, existuje celá řada. Některá jsou vhodná více, jiná méně. To je dáno anatomickým uspořádáním středního ucha. Má totiž kostěnou strukturu a průnik některých antibiotik tak nemusí být dostatečný. Schopnosti pronikání přes kost se totiž u jednotlivých antibiotik liší. Konkrétně u tohoto onemocnění bývají nejlepší aminopeniciliny. Jsou lékem volby a původci onemocnění jsou na něj naštěstí velmi dobře citliví. Problém vyvstane jen tehdy, když jsou na ně děti alergické.

Bývá alergie na penicilin častá?
Pravých, verifikovaných alergií na penicilin je naštěstí málo. Vždy je třeba zvážit, zda by nestálo za to nechat dítě vyšetřit, zda je na penicilin skutečně alergické. S tím bude totiž bojovat celý život. Penicilinová antibiotika jsou lékem volby na většinu infekcí a je škoda, když je zbytečně vyřadíme. Třeba jen proto, že se dítě někdy po nějakých tabletkách osypalo.

Takže penicilin nelze nahradit?
Nahradit lze, ale vždycky už to bude druhá volba, kde účinnost již nemusí být taková. Pokud se tedy nejdříve neprovede mikrobiologické vyšetření. Jednak je to dáno tím, že rezistence na makrolidová antibiotika, která lékaři většinou volí, je vyšší. Do středního ucha navíc pronikají významně hůře. Empirická volba, tedy na základě zkušeností a odhadu lékaře, je tak zatížena možnou chybou selhání antibiotik v důsledku horšího průniku, případně necitlivosti původce.

Jak dokáže lékař bez mikrobiologického vyšetření určit, které antibiotikum je vhodné?
Těžko. Pokud je zvoleno správně, mělo by u běžných infekcí zafungovat do 48 hodin. Pacient by se měl cítit lépe. To samozřejmě neplatí u zánětu mandlí, lidově řečeno anginy. Je-li bakteriální, což může být. Zde se předepisuje penicilin, ale spíše jako prevence možných komplikací, než aby se pacientovi ulevilo. Ať už jej tedy bere, nebo ne, těch sedm dní mu bude stejně špatně. Nedá se to tedy úplně bagatelizovat. Jednodušší je zjistit, kdy je špatně podané. Léčba selhává a pacient se horší. Ať už z důvodu, že je původce onemocnění vůči danému antibiotiku rezistentní, což se ale nezjistí bez mikrobiologického vyšetření, nebo například i proto, že je pacient poddávkován, či nespolupracuje. To už ale nemůžeme ovlivnit.

Když se tedy stav po 48 hodinách užívání antibiotik nezlepší, měli bychom opět vyhledat lékaře?
To záleží na konkrétní situaci, ale jestliže se pacient necítí lépe, což by měl, je vhodné lékaře vyhledat. Pátrat po tom, proč se mu nedaří lépe. Ale není to vždy o tom, že by bylo třeba nezbytně nutně změnit antibiotika. Může mu totiž být špatně i z jiných důvodů. Například proto, že se nakazil jinou infekcí. Ale nikdy by se pacient v případě komplikací neměl za každou cenu snažit antibiotika dobrat. To by jej také mohlo ohrozit na životě.

Čtěte také: