A jsou zase před námi - Velikonoce. Těším se na to, co symbolizují pro mě, nevěřící - jaro, barvy, pohodu a mláďátka. A taky se děsím toho, až otevřu nějaký časopis pro ženy. Proč? Posuďte sami: „…Nezapomeňte na nápaditou výzdobu celého bytu, při které se uplatní zejména kočičky…“ a odjinud: „…k narciskům ve váze - dvacet jich postačí - můžeme přidat náruč vrbových proutků…také květy sněženek, nakupené v misce, mohou být ozdobou našeho stolu…“ a mě vždycky zatrne.

Vždycky si vzpomenu, jak jsem jako malá holka chodívala se svým dědečkem myslivcem po lese a jak mi vyprávěl, že zvířátka jsou po zimě slabá a jak jsou vděčná za jakýkoliv lísteček a pupen, kterým si mohou přilepšit ke svému jídelníčku. A na včely, které vylétají z úlu a taky na to, jak nám hynuly na zahradě, když soused vykácel velké jívy, které zasadil už jeho prapraděd.

Sama mám ráda velikonoční výzdobu, chystám ji dlouho dopředu, ale netrhám kytky, snad jen ustřihnu ty, které mi zajíci na zahrádce polámou, kočiček dám tři čtyři proutky do líta. A ta zeleň, která k Velikonocům patří? Naše babičky zasely do misky trošku čočky - roste rychle a krásně. Já mám v bytě morčátka, takže na všechny stoly u nás přijdou misky s obilím.

A po svátcích je dostanou morčátka jako zákuseček na konec oslav. Kdybych měla kočičky nebo kocourky, taky by mu obilí přišlo k chuti. No a v kuchyni na stole mezi solničkou a pepřenkou sedí malé papírové kuřátko v misce s řeřichou. Ta roste rychle, vyroste i na namočené vatě a když už kuřátko přerůstá, nakrájíme si ji na chleba.

A jaký názor máte vy?