Zemřel nám soused. Pokaždé, když zemře někdo z mého okolí, někdo, koho jsem znala, tak mě zpráva o jeho smrti zasáhne. Alespoň na chviličku se zastavím a zavzpomínám. Na hodnou paní ze sedmého patra, která se vždycky usmívala, na babičku kamarádky mojí mladší dcery a na její úžasné recepty…

Říká se, že o mrtvých by se mělo mluvit jen dobře. Něco na tom asi je, dotyčný člověk se už nemůže bránit a taky bychom se měli vyvarovat veškerých negativ, řečených na jeho adresu. Ale v tomto případě si nějak nemůžu pomoci. Když jsem uviděla v přízemí domu parte se jménem souseda, nedostavila se u mě lítost nebo nějaký podobný pocit.

Stydím se za to – ale v prvním okamžiku jsem zjistila, že zprávu o smrti toho pána přijímám s jakousi zvrácenou radostí.

Bleskově mi hlavou prolétlo dvacet let života v tomto domě, kterému onen pán svým způsobem vévodil. Byl postrachem všech nájemníků a především dětí. Nikdy ho nikdo neviděl se usmát, na pozdrav odpovídal jakýmsi zahuhláním, které se dalo snadno zaměnit ze sloganem – jdi do… a především – neustále nadával. Všichni lidé, kromě něho, byli kriminální sebranka.

Nejhůř na tom byly děti. Vadilo mu, že si hrají a že při tom křičí. Hulákal na ně nevybíravá slova a hrozil, že na ně poštve svého psa. Z balkónu je poléval horkou! vodou, aby je vyštval z plácku za domem a vytrvale otravoval život i rodičům, po kterých vyžadoval, aby si ty své „spratky“ zavřeli doma pod zámek.

Soužití s tímto člověkem bylo pro ostatní nájemníky peklo. Snahu o domluvu, výtky a výhrady odpaloval agresivní sprostotou a neskutečnou zlobou.

A teď tedy zemřel. Na jeho parte se skví věta: „Vzpomínejte na mne v dobrém…“

Snažím se. Opravdu se snažím vzpomenout si alespoň na jednu jedinou hezkou příhodu, na nějaký kratičký záchvěv lidskosti, porozumění a laskavosti. Nejde to. Nic takového neexistuje.

A tak ať se na mne onen pán nezlobí, ale já na něj v dobrém vzpomínat nemůžu.

Vím, že můj postoj asi není úplně v pořádku. Proto bych se vás chtěla zeptat: máte nebo měli jste někdy ve svém okolí člověka, kterého jste prostě nedokázali „oplakávat“?