V 19. století si naši předkové velice potrpěli na správné a honosné oslovení – všelijaké ty milostivé paní a paní nadlesní či velkouzenářové.

Za komunistů bylo oslovení jednoduché, všem se říkalo soudruhu, ať byl či nebyl. Při psaní adresy se prostě napsalo s. – a bylo vystaráno.

Dnes je jisté jen oslovení mužů – prostě pan, zkratka p.
Ale co když píšeme ženě, kterou osobně neznáme – mám napsat paní? Slečna?
V zahraničí je zvykem na vizitce udávat i civilní příslušnost paní/slečna. Někde se rozvedené paní vrací zpět titul slečna, někde ne. A je vhodné starší slečně říkat slečna?
A malá poznámka, zkratka pro paní je , nikoli p., jak se dnes běžně píše.

Taky se rozmohlo špatné oslovování – pane Špaček, místo pane Špačku.

Ale daleko horší nešvar, který se na nás sype i z novin a televize – Havel řekl, Klaus byl.... Ano, jen příjmení bez jakéhokoliv titulu.
Je to nevychovanost, přímo hulvátství.
Říkejme tedy pan, paní, nebo alespoň prezident, zpěvačka… tolik zase nespěcháme, nebo ano?  

       
Reklama