Chtěla jsem se podělit o zkušenost z mého druhého těhotenství, které skončilo v jedenáctém týdnu. Vše probíhalo v pořádku, odběry potvrdily těhotenství, začalo mi být špatně. Normální ranní nevolnosti.
Až kolem jedenáctého týdně jsem začala malinko špinit. Bohužel špinění přešlo do krvácení. Hned jsem se sebrala a jela jsem do porodnice na pohotovost, byla sobota a můj gynekolog by mě vzal nejdřív v pondělí.
Doktorka mi udělala vaginální ultrazvuk, dlouho mlčky pozorovala monitor, několikrát se mě ptala na termín posledních měsíčků, pak smutně zkonstatovala, že miminko vypadá tak nejvýš na sedmý až osmý týden, ale určitě ne na jedenáctý. A že ani nevidí srdeční činnost.
Ještě zavolala kolegu a spolu mi řekli, že se jedná o zamlklý potrat. Že se v miminku něco vyvíjelo špatně a že samo odumřelo. Domluvili jsme se tedy na termín kyretáže – hned druhý den ráno. Byla jsem moc smutná, ale naštěstí se další těhotenství povedlo.
Zamlklý potrat
Takzvaný zamlklý potrat je specifický, zpočátku bezpříznakový. Během vývoje plodu dojde po určité době k jeho odumření. Plod se z nejasných příčin přestane sám vyvíjet.
Těhotná maminka necítí žádné potíže, vše se jeví jako normální průběh těhotenství. Odhalit zástavu vývoje plodu může ultrazvuk – velikost plodu či zárodku neodpovídá velikosti podle data poslední menstruace. Problém těhotná pocítí, až když se tělo rozhodne odumřelý – zaniklý plod oddělit a vypudit.
Bývá to až za několik týdnů, těhotná zpravidla začne krvácet či špinit. Někdy je tento stav doprovázen bolestmi v podbřišku.
Také se vám to stalo? Máte podobné zkušenosti?
Nový komentář
Komentáře
Eliza — #46 myslím, že vypovídat se uplně cizímu člověku je to nejlepší...třeba psychologovi nebo tady na netu...držím pěsti
špíta — #34 bracha umřel těsně před porodem, brali ho císařem (byl rok 1987) a za 2 roky přesně v ten den se mámě narodila ségra...takže sice ne do roka, ale na den
Samovolně jsem potratila v 6 týdnu - nejhorší bylo, že zrovna ten den, co jsem skončila v nemocnici, můj syn slavil 3 narozeniny. Sešlo se to na den, ale i na hodinu.
hed_por — #55 no tak to se ti to povede zrovna teď, jako na schvál
Ahoj, smutný příběh... Já mám 11ti letou dceru a s druhým manželem se nedaří otěhotnět (má 3 drcery)-zkoušeli jsme 3roky. Bohužel finanční situace nyní už nedovolí to zkoušet dál, tak už jsem rezignovala :-( Je mi to líto, ale vím, že nyní zkoušet mimi nemá smysl - nemůžeme si to dovolit (hypotéka). A za 5let mi bude již 38 a nevím, nevím.....
stalo se mi před třiceti lety, rok pak nic a nyní mám tři zdravé děti, sousedka má po 12 letech druhého synka, mezitím přišla o mimi 5krát a povedlo se donosit až když jí doktor řekl, že další už nikdy nebude,má jen jeden vaječník, takže hlavu vzhůru, příroda je mocná
to je super že se to příště povedlo, někomu s eto zopakuje, nebo normálně potratí
Hanka27 — #11 neboj vse bude v proadku.
mi pripomnelo jiny dve kamaradky, jedna mela hematom a vse bylo nakonec v poho, ted ceka treti mimi. a druha potratila vzdy, kdyz cekala kluka. vzdy se to stalo kolem 6. tydne. takze obe holky maji na 4. pokus. je to sileny, ale bohuzel je to zivot.
fialinka — #47
to je smutný, ale aspoň máš Juráška 
jazuzinka — #43 To ti přeju, že to nakonec dobře dopadlo, musíš být hrozně silná.
Myškomedvídek — #48 Děkuju
. Ono to nějak dopadne. V každém případě jde o životní zkušenosti a ty se počítají, ať život skončí v samotě nebo v lásce. Počítám s tím do dalších životů... jsem trochu magor 
Nestyda — #42 jsi mladá a můžeš začít znova,také jsem se zatvrdla a ted mám bezvadného chlapa,přeji ti to
jazuzinka — #43 já jsem před 8 měsíci přišla o jedno z dvojčat v 36. týdnu...těžko se to popisuje a s něčím srovnává, protože mám Juráška, nicméně ta bolest byla šílená a pořád částečně, i když jinak, trvá...ale začátek, to bylo jak ty píšeš - nic, prázdno, žádné slzy, obrovský smutek...třetí den se to zlomilo, když jsme museli rozhodnout, co mu dáme do rakvičky na pohřeb, kterého jsme se ovšem nezúčastili... to už nešlo vydržet...a zlomilo se to k dobrému, nezavřela jsem to v sobě, naštěstí. To, co se stalo tobě, už se nedá nazývat ani potrat, v 30. týdnu to muselo být strašné, to už fakt člověk přijde o velké dítě...
Eliza: jsi úplně normální, neboj...jen si myslím, že to částečně tak dlouho trvá i proto, že to málo ventiluješ ven...
13042000 — #45
dík, myslím že to zvládnu. Když jsem zvládla její telefonát před vánoci kdy mi obšírně popisovala jak se děťátko na ultrazvuku mrská - což bylo přesně to co už jsem nezažila, tak to snad zvládnu. Vyhýbat se jí asi nebudu moct, protože bydlí v dvojdomku s mojí mamkou, kam si jezdím vyprat a kde přespáváme když se staví (v sousední vesnici). Navíc budu muset mamce pomoct hlídat ty dva čerty co si už pořídili. Švagrovka je na rozpadnutí a brácha taky musí vydělávat - je zvukař, takže teď má spoustu práce na festivalech atd.
Je mi už o dost lépe, jen co jsem tu pokecala. Asi je to opravdu zázračné. Díky
Eliza — #44 Držím palečky ať to zvládneš. Vím co to je, protože manželovo švagrová byla v téže době, kdy jsme o dítě přišli, také těhotná. Pokud to nepůjde zvládnout, snaž se s ní být v kontaktu co nejméně. To je má rada, i když spousta děvčat mě za to asi odsoudí.
jazuzinka — #43 Víš, mě taky v nemocnici vcelku nic nebylo. Kromě toho, že to bolelo jak blázen když se tělo snažilo napravit situaci mi vlastně nic nebylo. Byla jsme trochu otrávená z toho, že jsem ztrávila 3 týdny z krásného léta povalováním doma a nesměla jsme si ani jít zaplavat, ani udělat kafe, protože mi doktorka na ultrazvuku našla hematom. No a teď mám pocit že nejsem normální, protože bulím bez příčiny a vlastně bez důvodu.
Alespoň jsme si to díky téhle diskuzi ujasnila
já nemám ani tak problém s tím že jsem přišla o zárodek (dítě se mi tomu nechce říkat), ale nevím co se děje s tou vyrovnanou a racionální bytostí za kterou jsem se vždycky považovala. Uff, už je to venku, tak teď abych se dala dohromady a bude všechno OK.
Noo, vlastně potřebuju sebrat všechny rezervy, portože švagrová bude co nevidět rodit třetí dítě které počali asi měsíc poté co jsem zjistila že v únoru rodit nebudu. Uffff, to bude test ohněm ....
Eliza — #38 víš, zase na druhou stranu buď ráda, že můžeš brečet. já po prvním potratu ukápla jednu tichou slzu na vyšetřovně (v 30tt mi řekli, že je konec) a za rok na druhém (10tt) nic. prostě jsem nebyla schopná brečet, ven to nešlo a všechno jsem si zahrabala v duši někam dolů. trochu se bojím, kdy se to projeví a někam vyventiluje. měla jsem trochu obavu znova otěhotnět, ale Vojta se povedl po dalším roce a TEĎ UŽ POČÍTÁM TÝDNY, KDY BUDE NA SVĚTĚ I VERUNKA - koncem srpna. takže jenom vydrž a neztrácej naději. všechno má svůj důvod a časem třeba zjistíš, proč to bylo tak, jak bylo.
Eliza — #39 Je mně 32 let, nemám vztah, nemám přítele, nemám nic... také slyším ten zvuk biologických hodin... avšak já to beru osudově :)... asi to tak má být, asi ohluchnu a budu hluchá stará panna s čůrkem slin na bradě :( Jo, vlastně, něco mám, zlomené srdce na milion kousků rozcupované... a strach... mám obrovský strach ze samoty... z toho, že jako člověk, který má úkol reprodukovat, prostě selžu... Konec šmitec blbec
Eliza — #38 Ty jsi na sebe tak tvrdá
Eliza — #38 Ono to chce u každého jinak dlouhou dobu. Jestli ti pomáhá určit si termín, do kterého se s tím srovnáš, je to moc fajn. Mě to trvalo určo 2 roky. Zjišťuju, že jsme stejně staré. Já navíc ještě nemocná, kecají mi do toho doktoři. O dítě jsme přišli, když mi bylo 24, pak mi doktoři měnili léky apod. a dnes je mi 33 a možná na podzim, říkala pí dr. že bychom to mohli zkusit. Když bude dobré vyšetření. No tak drž palečky a já je budu držet tobě.
Nestyda — #37 Dík, uvidím. Možná se to srovná samo. Už jsem to zažila. Po jednom těžkém rozchodu, mi asi po dvou měsících došly nervy a dala jsem si sama sobě lhůtu do konce měsíce. A taky jsem si podala seznamovací inzerát. Do měsíce jsem měla novou známost a doktora jsem nepotřebovala.
Tak doufám že by se to mohlo taky nějak vyvrbit. Jediný problém je, že v 33 už mám trochu časový skluz. Člověk toho dost přečte, takže se ke všemu druží obavy, abych něco neprošvihla. No, počkám do září a pak se asi vydám obrážet doktory. Víš já jsem zvyklá, že na některé svoje "prohry" reaguju vzteklým pláčem a obvykle to pomůže a už se k tomu nevracím. Takže mě takovéhle protahované období smutku trochu vyděsilo. Ale díky všem tady na diskuzi jsem o něco klidnější a s konkrétním plánem se mi líp žije.
Ještě k tomu psychologovi. Mám obavy že bych dopadla jako moje kámoška, která šla k paní doktorce řešit problémy a manželovou nevěrou. Brilantně a se suchým humorem doktorce nadnesla situaci (včetně rozboru sama sebe) a ta jen pokrčila rameny, že tedy neví co jí má poradit, když vlastně všechno ví ....