Prokousala jsem se tou hromadou příspěvků na téma single a chtěla bych k tomu taky něco napsat z trochu jiného pohledu. Možná jsem se bála právě toho rizika, že už si pak nikoho lepšího nenajdu, tak jsem se vdala po sedmileté vážné známosti. Nemilovala jsem ho, ale říkala jsem si, že láska je stejně jen dobrá tak pro knihy a filmy. Půl roku po svatbě jsem změnila zaměstnání a tam jsem potkala JEHO. Šíleně jsem se zamilovala a asi bych i pálila mosty, kdyby byl zájem. Bohužel zájem nebyl, neboť dotyčný už jednu ženu doma měl a s ní také dítě.
Stali se z nás milenci. Ani jeden z nás nic nesliboval, prostě jsme žili tím, co je teď. Pak jsem přišla do jiného stavu. Téměř jistě vím, že otcem dítěte je můj přítel, ne můj muž. Doufala jsem, že během těhotenství a mateřské na svou lásku zapomenu, když se nebudeme vidět. A opravdu jsme na tu dobu téměř zcela přerušili kontakt. Synovi jsou teď tři roky a já se vracím zpět do práce. S obavami, co bude dál. Pravý otec o celé věci ví, ale do života se mně ani dítěti neplete. Tak jsme se i domluvili. Zbytek lidí včetně mého manžela si myslí, že syn je manželův. Ten se v něm také vidí a má ho moc rád. Já, když slyším babičky, jak říkají „to je celý tatínek“, mám mráz po zádech. Na jednu stranu mám strach, že to jednou nějak praskne. Na druhou stranu jsem dítě od svého přítele chtěla, jako bych tak měla jeho kousek pořád u sebe. Při tom zase, jak ho vidím, nemůžu na něj jen tak zapomenout.
Nikomu jsem to neřekla, ani své nejlepší kamarádce, protože je od nás a nikdy nevíte, kdo se co doví. Jsem rozhodnutá se svým manželem zůstat, stejně tamten vztah není na nic, on se kvůli mně nerozvede. Lásku jsem nakonec zažila, krátce, ale přece. Teď se mám vrátit do práce, kde zase bude ON. Hrozím se toho, co pak bude. Manžel by chtěl druhé dítě, možná to tak bude lepší, zůstanu doma a vše se vyřeší. Tamto tajemství ale bude pořád jako mezi náma. Měla jsem i slabé chvilky, kdy jsem mu to skoro řekla, ale nakonec jsem mlčela. Snad to dokážu i v budoucnu...

Monika
Reklama