Můj život se obrátil na ruby. To, co teď cítím a prožívám, je na jednu stranu strašné, na druhou krásné. A já se mydlím někde mezi tím a nevím, co s tím.

 

Je mi 37 let a jsem už deset roků poměrně šťastně vdaná. Máme dvě děti, holčičku 9 let a kluka 5.

 

Jako malá holka jsem byla vychovávána hodně puritánsky. Moje maminka je věřící a o sexu se u nás nikdy nemluvilo. Bylo to zakázané území, něco, co k životu patří jen tak z donucení. Nikdy jsem neměla možnost se s mámou o něčem intimním třeba poradit a za tátou jsem se styděla jít. Když si na to tak vzpomínám, vlastně jsem se styděla zeptat i kamarádek. Asi to ve mně bylo hodně zakořeněné, ten postoj, že sex je tabu.

 

Své první sexuální zkušenosti s chlapci jsem získávala až v poměrně pozdějším věku a musím říct, že jich zrovna moc nebylo. Milování mi totiž až tak moc neříkalo. Ne, že bych cítila přímo odpor, nebo nechuť, ale kdyby to nebylo, asi bych se nezbláznila.

Samozřejmě, že jsem s postupujícím věkem získávala i zkušenosti teoretické, přečetla spoustu knížek o sexuálním životě atd., ale z toho jsem získala pouze jedinou, pro mě zásadní informaci. Totiž že jsem pravděpodobně frigidní.

 

Ve třiadvaceti letech jsem se seznámila s mým nynějším manželem. Byl moc hodný a ohleduplný a stejně jako já, ani on nebyl po té tělesné stránce zrovna vášnivý. Milujeme se tak jednou, dvakrát do týdne a oběma nám to úplně stačí.

 

Nedávno se ale stalo něco, co otřáslo mým dosud poklidným životem. Do kanceláře, kde pracuju, nastoupila nová kolegyně. Je přibližně v mém věku a je svobodná. Začala jsem ji zaučovat v její práci a během pár dní jsme zjistily, že si velmi dobře rozumíme. Máme na spoustu věcí stejné názory, smějeme se stejným vtipům a je nám společně zkrátka dobře. Chodíme spolu na obědy, občas po práci i na kafe, jen tak si popovídat.

 

A já začínám cítit, že mám problém. Nerozumím tomu, co se ve mně děje, protože jsem nic takového dosud nezažila. Kamarádky jsem měla i dřív, ale k žádné z nich jsem necítila to co k Věře.

 

Je mi moc milá, krásně voní, občas mě jen tak letmo pohladí po hlavě nebo po rameni a v tom dotyku je tolik něžnosti, že to nedokážu ani popsat. Zajímá se o mé problémy, dokonce jí nečiní problém poslouchat mé dlouhé litanie o dětech, ač je sama bezdětná. Zkrátka je to prostě úžasná žena.

 

Každé ráno, když jdu do práce, se na ni těším, nemůžu se dočkat, až mě zase pohladí, dotkne se mě. Jsem zmatená, protože s ní zažívám něco, o čem jsem dosud nevěděla, že existuje. Stačí, že ji vidím přicházet a jsem vzrušená. Nejraději bych ji objala a políbila. V mé fantazii si představuju, jak se spolu laskáme a hladíme, obě dvě nahé v posteli. Ta představa mě spaluje, nedokážu už pomalu myslet na nic a na nikoho jiného. Jakoby se ve mně probudilo něco, co dosud spalo tvrdým spánkem, a teď je to tady.

 

Bojím se toho. Mám strach, abych neohrozila svou rodinu, děti, manžela, kterého mám ráda. Milujeme se spolu stále, ale pro mě je v posledních týdnech sex s ním k nepřežití. Místo něj si představuju Věrku, její ruce na mých ňadrech, její ústa v mém klínu.

 

Myslím, že manžel zatím nic netuší, ale nevím, jak dlouho to zvládnu takhle udržet.

 

Říkám si, že jsem už velká holka a že bych měla tyhle své myšlenky a touhy udržet na uzdě. Ale je to silnější než já. Tím spíš, že Věrka mé city a pocity opětuje. Náš vzájemný vztah je hodně silný a z jejího pohledu cítím, že zrovna tak, jako toužím já po ní, touží i ona po mně. Jen respektuje to, že mám rodinu a nejsem volná. Ale nevím, jak dlouho to vydržíme. Bojím se prozrazení v práci, doma, mám strach o děti, nechci ublížit manželovi. A na druhou stranu si chci tu krásu, kterou poprvé v životě prožívám, užít, prožít.

 

Připadám si jako špatná žena, obviňuju se, ale na druhou stranu se cítím neuvěřitelně šťastná.

Je možné, že jsem lesba? Že jsem to o sobě nevěděla? Nevzpomínám si, že by mě někdy nějaká dívka přitahovala. To až teď! Nevím si s tím rady, možná bych měla navštívit odborníka, ale strašně se stydím.