Každý ví, že v Číně je ohromně moc lidí. Až přijedete do Pekingu, tak to uvidíte na vlastní oči skoro úplně všude a pořád. Nejhorší je to na čínském nádraží a vůbec v městské dopravě. Tady se nějaké ohledy moc nevyplácí, Číňani se všude tlačí, musíte taky. Metro tu mají přehledné, autobusy jezdí často a jsou levné. V autobusech vzadu sedí ještě průvodčí, který prodává lístky a na okrajových zastávkách pokřikuje po cestujících, jestli chtějí vystoupit, a případně dává řidiči znamení k zastavení tak, že vystrčí ruku z okýnka. Kromě MHD tu mají ještě celkem levné a solidní taxíky a taky trojkolkové rikši vyrobené z chatrného kola. Když to náš rikša střihl napříč šestiproudovou ulicí s nájezdy, dost jsem se opotila, a to nejen kvůli počasí.

Po vystoupení z vlaku mě v Pekingu udeřila do hlavy horká vlhká mlha. Zkuste si v koupelně nechat půl hodiny téct vařící vodu a pak vejít. No, viditelnost byla o něco málo lepší, teplota a vlhkost nikoli. Hodně se teď mluví o smogu v Pekingu, ten tam určitě taky je, ale podle lidí, kteří znají místní poměry, je v létě olověná obloha, vlhké horko a snížená viditelnost v téhle oblasti běžná i mimo Peking.

Na nejbližší turistický úsek Čínské zdi jsem jela s místní cestovkou. Chvílemi jsem měla podezření, že pro čínské spolucestující byla moje urostlá slovanská postava větší atrakce než zeď, spousta jich se chtěla se mnou fotit. Zeď je místy hodně strmá, táhne se nejen po hřebenech hor. Píše se, že po zdi mohou jít až čtyři koně vedle sebe, chtěla bych je vidět klusat po schodech vyšších než půl metru. Ale asi existují i rovnější úseky. Na cestě zpět jsme navštívili areál nějakého kláštera. Z pochopitelných důvodů jsem nechodila se skupinou s průvodcem. Věřte tomu, že potom najít Číňany z našeho autobusu mezi ostatními Asiaty byla docela honička.

Do areálu Letního císařského paláce jsem pak jela běžnou MHD (zhruba hodinu), tenhle autobus byl dokonce klimatizovaný. Nebyla to až tak velká výhra, jak se zpočátku jevilo, neboť jsem si domů přivezla pořádnou rýmu. Do Letního paláce prý císařský dvůr unikal před horkem, ale jak jsem to tam měla možnost poznat, výběr místa (ovšem pouze co se týká horka) nebyl úplně nejšťastnější. Jinak to bylo nádherné – obrovské jezero romanticky poseté loděmi, lodičkami a šlapadly, zátoky plné velikých růžových lotosů, krásné paláce a chrámy na kopečku nad jezerem, kolem jezera vyhlídková cesta s mnoha mostíky a altánky (poctivě jsem si těch 8 km oběhla), půvabný 150metrový mramorový most na ostrov s dračím chrámem... Akorát se dost špatně fotilo – všudypřítomná mlha. Prý císařovna Cixi na přelomu 19. a 20. století sebrala peníze určené na námořnictvo, nechala vylepšit jezero a paláce. Jediné, co tam má s námořnictvem něco společného, je často fotografovaná veliká mramorová loď (podle mého neplave, ale sedí na dně skoro u břehu).

Kousek od centra Pekingu je Chrám nebes (Tian tan). V krásném klidném parku s prastarými cypřiši se nachází několik chrámů. Nejznámější je Chrám motlitby za dobrou úrodu – zde se modlil osobně sám císař. Je obrovský, kulatý, krásně zvenku i zevnitř zdobený, s modrými střechami z glazovaných dlaždic. Když jim v 19. století vyhořel (doufám, že si to pamatuju dobře), bylo rozhodnuto o obnovení. Věštci se dle určitých nebeských znamení usnesli, že nejvhodnější bude dovézt dřevo z amerických oregonských lesů (mám podezření, že byli tak trošku domluveni se staviteli, neboť prý v celé Číně se nenašlo dřevo tak pevné, aby sloupy těžkou střechu udržely).

No a nejlepší nakonec – Zakázané město. Je to obrovský areál v centru hned vedle největšího náměstí Tien an men. Je to město ve městě, je ohraničeno hradbami a širokým vodním příkopem. Dříve tam prý měli přístup pouze příslušníci císařského dvora, služebné a eunuši (mužský sluha se musel dát vykastrovat, přesto prý byl o službu u císaře veliký zájem). Dokonce byl i protokol, kdo kterou branou smí do Zakázaného města vstupovat, pro císaře byla

vyhrazena ta jižní. Dnes se v Číně můžeme setkat spíše s názvem Palácové muzeum. Kromě hlavních překrásných audienčních hal postavených na mramorových zdobených terasách, kde ovšem jsou davy a davy turistů, můžete chodit i po ostatních dvorcích, chrámech, divadlech... Je tam i překrásná císařská zahrada se starými stromy, altánky, umělými skalami, opět jsem zde měla možnost uvidět další verzi Zdi devíti draků. Do některých interiérů bylo možno pouze nahlédnout přes zábranu ve dveřích nebo přes okna, v jiných byly výstavy různých historických sošek, nábytku nebo šperků. Docela to měli vychytané – často za artefaktem neodhadnutelného určení byl historický obraz i s tímto předmětem v akci. Budovy jsou převážně obdélníkové se střechami zvednutými v rozích. Soukromě jsem tomu říkala ozdobené stodoly, ale to zdobení je opravdu nádherné, pro naše oči možná až místy přeplácané. Střechy jsou žlutě okrové, žlutá byla císařskou barvou a jinde se příliš nepoužívala, sloupy obvykle červené často se zlatým kováním. Je to úchvatná scenérie tvarů, ornamentů a barev.

Vždy večer jsem měla uchozené nožičky, ale hlavně nezapomenutelný dojem úžasné krásy a obrovských kontrastů. Ostatně, taková je v mých vzpomínkách i celá Čína.

Hezké pozdně letní dny přeje
Iva

 

 

Reklama