Byl únor roku 2002, probíhala zimní olympiáda a celá naše rodinka se chystala na zimní dovolenou do Jeseníků. Starší syn, tehdy osmnáctiletý, sice měl chřipku, ale lékařka mu předepsala antibiotika, takže jsme doufali, že bude brzo zdravý. Avšak po týdnu užívání léků se stav nelepšil, spíše to bylo horší, přidaly se velké bolesti hlavy, malátnost. Ráno jsem odjela do práce, kam mi dopoledne volal syn, že je mu stále hůř, bolí ho celé tělo, motá se mu hlava.

Z práce jsem volala jeho lékařce, ta mi doporučila zavolat sanitku a odvézt ho do nemocnice na vyšetření. To jsem udělala, v práci se omluvila a jela i s manželem za ním do nemocnice. Tam nám sdělili, že syn má zápal plic, není to nic vážného, je mladý a dovolenou na horách ať nerušíme, že mu jen prospěje. Druhý den jsme za synem přišli na návštěvu a hned u dveří nám oznamovala sestra, že máme jít za jeho ošetřující lékařkou. Už soucitný pohled lékařky nám naznačoval, že se něco přihodilo.

Synovi začaly postupně ochrnovat nohy, dělali mu lumbální punkci s podezřením na meningitidu. Ta se nepotvrdila, ale syna přestěhovali na ARO a nám řekli, že máme přijít druhý den za ním na návštěvu. Druhý den jsme tedy přišli a opět u dveří nás informovala sestra, že syn už u nich neleží, ale musel být vrtulníkem přemístěn na vyšší pracoviště, jak nazývali Fakultní nemocnici v Brně-Bohunicích.

Takže jsme volali do Brna, kde nám sdělili, že syn má polyradikuloneuritidu (zánět mozkomíšních nervů), bohužel nemoc zasáhla i dýchací orgány, musel být zaintubován, napojen na přístroje a uveden do umělého spánku. Vůbec jsme netušili, co se děje, o nemoci jsme nikdy neslyšeli. Nastaly nekonečné dny strachu a hrůzy, které se špatně popisují, všechny problémy se najednou staly banalitami. Asi po čtyřech dnech nám řekli, že můžeme syna navštívit.

Tyto návštěvy byly strašně těžké a nejhorší byl pocit, že jsme bezmocní a nemůžeme mu nijak pomoct. Na přístrojích strávil 14 dní, během kterých zhubnul 19 kilogramů, byl úplně celý ochrnutý a krev mu filtrovali speciálním přístrojem. Pomaličku se jeho stav zlepšoval, ale lékaři nám doporučili, abychom pro něho našli místo v nějakém rehabilitačním ústavu. K tomu nakonec nedošlo, syn se ukázal jako velký bojovník a jednou při návštěvě nás uvítal se slovy: ,,Mami, tati já vám chci něco ukázat" – potom udělal pár krůčků za pomocí chodítka. Asi to byl ten nejšťastnější den v mém životě.

Nicméně nás čekalo ještě moc a moc práce, spousta hodin rehabilitací, cvičení a dlouhé týdny léčení v lázních. V době, kdy onemocněl, měl syn tři měsíce do maturity, ta se konala až o rok později a letos v červnu se stal bakalářem na VUT Brno. Jsme hrozně rádi, že ho máme, a jsme na něho moc pyšní, protože víme, čím musel projít. Po prodělané nemoci mu zůstala ochrnutá jedna tvář a pokaždé, když se na mne usměje, připomene mi to všechen ten strach, který jsme společně prožili. Jen doufám, že tento typ strachu už mám vybraný na celý život.
RenataF

No tak to je síla. K tomu je asi lepší mlčet. Rozhodně velké gratulace k uzdravení. Ochrnutá tvář je maličkost proti tomu, jak to mohlo taky dopadnout. Uf! Silná káva na dnešní dopoledne, co říkáte?
Díky moc, Renato, za  Váš příspěvek a hodně zdraví celé rodině!

 

 

Reklama