kill

Už jste si někdy položila tuto děsivou otázku? Já ano, během soužití s mým (dnes už ex) manželem mě to napadlo několikrát, ale tenkrát v noci jsem tomu byla nejblíž. Mít po ruce nůž nebo nějaký smrtící nástroj, seděla bych patrně dodnes v ženské věznici. Naštěstí pro mě i pro něj jsem měla jen svou mrštnost a sílu člověka, který jedná v pudu sebezáchovy.

Když mi klečel na rukách a o hlavu mi ohýbal pohrabáč podomácky vyrobený z drátu do betonu, myslela jsem si, že je to má poslední hodinka. Pláč ani prosby nepomáhaly, spíš stupňovaly jeho agresivitu. Nechtěl mě zabít, k tomu by mu stačil jediný úder tím železem, chtěl mě mučit. Vroubky drátu se mi zarývaly do kůže na spánku a já měla pocit, že mi praskne lebka. Napadla mě jediná možnost, jak se z toho sevření dostat. Vsoukat nohy pod jeho žebra a vší silou ho odkopnout.

Svalil se na záda, a než se stačil vzpamatovat, vyrazila jsem z baráku a letěla jako šílená k sousedům. Bušila jsem na dveře, ale nikdo mě neslyšel. Nechtěla jsem dělat větší rozruch, tak jsem se schoulila u jejich prahu, kde jsem se cítila v bezpečí. Byla mi strašná zima, zabalila jsem si kolena do roztrhaného tílka a čekala, jestli si pro mě přijde. Přišel, ale neodvážil se jít blíž: „Nedělej tady ostudu a pojď domu!“ „Nepůjdu.“

Pomalu svítalo a já jsem se musela odhodlat jít si pro věci. Spal. Rychle jsem na sebe něco naházela, popadla batoh a pryč. Nejbližší autobus do Prahy jel z města vzdáleného deset kilometrů. Narazila jsem si kapuci a šla tak rychle, jak to jen bylo možné. Stále jsem se vystrašeně otáčela a před každým rozsvíceným autem skočila do příkopu. Co kdyby ho napadlo si pro mě dojet?

Připadala jsem si jako v nějakém blbém hororu.

Konečně jsem dorazila do města. Bylo liduprázdné. Tím lépe, kdyby mě někdo viděl, lekl by se. Vypadala jsem jako Quasimodo. K tomu jsem nepotřebovala ani zrcadlo. Cítila jsem, jak mi opuchá obličej. Takhle přece nemůžu do autobusu, musím si koupit černé brýle. Zakryla jsem si zdevastovanou část obličeje kapucí a vešla do drogerie.

Prodavačky si mě prohlížely, ale mlčely. Žádná starost, jestli se mi něco nestalo a nepotřebuji-li pomoc. Nasadila jsem si největší černé brýle, co tam měli, ale teprve v zrcadle jsem zjistila, že nejsou dost velké, aby zakryly všechny šrámy a podlitiny.

„Musíte od sebe, než se zabijete,“ řekla tchyně, když mě viděla. Spíš bych čekala: „Jdi od něj, než tě zabije,“ ale budiž, je to přece jenom její syn. Ale i tak mě donutila jít na pohotovost. Odtud mě poslali na rentgen. Nikdy jsem se necítila tak trapně a poníženě. Lékař si prohlížel moje temné podlitiny na celém těle a obličej, který vypadal, jako by si ho vzal do parády boxer těžké váhy. „Nic zlomeného nemáte. Omdlela jste?“ „Ne.“ „Tak to se vám vlastně nic tak strašného nestalo,“ vycítila jsem z jeho hlasu. Nebyla v něm ani špetka účasti, spíš ironie. Bůh ví, za co jsi dostala tu nakládačku…

„Chcete zprávu pro policii?“ otevřela jsem ji až doma. Začínala: Napadena mužem… jakým mužem, k sakru ??? To přece nebyl žádný anonymní muž, který mě takhle zřídil, ale vlastní manžel...

TÉMATA:
ONA S NÍM