Uááááááá! Pravou rukou se pokusím zavraždit budík, levou si přetáhnu peřinu přes hlavu a zkouším se ještě na chvíli ponořit zpátky do toho krásného snu, co se mi dneska zdál. Zdálo se mi, že jsem se právě provdala za obrovského boháče, v hlavě mi zůstal matný pocit, že to byl nějaký velvyslanec nebo něco podobného. Hezký chlap, nádherný dům, vlastně skoro zámek, úžasná zahrada, kterou jsem po cestičce z oblázků cupitala za svým čerstvým manželem a s úlevou jsem si říkala: „Ještě že tu mají zahradníka, tohle by se mi plít nechtělo…“ V duchu jsem ještě lehce zkritizovala strukturu zahrady (zeleninové záhony plné hlávek salátu vedle růží vypadaly fakt blbě) a pak už jsem se jen s pocitem štěstí zahleděla na svalnatá záda svého nového manžela a z přilehlého trávníku za námi přiběhly tři roztomilé děti ve věku 2, 3 a 4 let. Děti mého manžela (zjevně – v tom snu – byl vdovec). Prostě idyla…

 

Uááááááá! Já chci druhý díl! Šmarjá, teď zase zvoní mobil přítele, který si nastavil buzení na čas o 5 minut později. To už snad vážně budeme muset vstát. Ale ještě chvíli se přitulíme a užíváme si ten nádherný pocit polospánku. Vykládám příteli svůj dnešní sen. Jejda, to jsem neměla dělat, urazil se. To je truhlík – žárlit na vdovce ze snu… Jo, to si ho budu muset udobřit nějakou dobrou snídaní.

 

Je zvláštní, jak ráda trávím noci a vstávám s tímhle mužem, kterého jsem poznala teprve zhruba před rokem. Nejraději mám vstávání v sobotu. Přítel se sice budí už kolem šesté, ale mne nechá spát. Jen se ke mně přitulí. Naše kočky okamžitě poznají, že se probral, a za chvíli už je v obložení kočičí rotou a minimálně do osmi má co drbat a hladit.

 

Každou sobotu, když se budím v tom příjemném obklopení mužem, kterého mám ráda, a kočkami (a to se mohu stoprocentně spolehnout, že v osm hodin a pět minut k nám pod peřinu zapluje mladší syn, který seběhl z patra, kde má dětský pokoj, a studenými nohami nám na chvíli způsobí třesavku), mám pocit obrovské pohody. A vždycky si vzpomenu na zoufalé pocity, které jsem měla každé ráno a zejména každé sobotní ráno za dob svého manželství, jež se před 3 lety definitivně rozpadlo.

 

Můj bývalý manžel byl, stejně jako můj současný přítel, ranní ptáče. Dennodenně se budil v půl šesté (sobota nesobota), nejdříve se mě pokusil v posteli zmermomocnit, což se mu, musím se bohužel přiznat, většinou nepodařilo, protože já mezi ranní ptáčata rozhodně nepatřím, a vyskočil z postele. Začal tím, že vlezl do koupelny, pustil vodu a začal hlaholivě zpívat. Matně si vybavuju rány smetákem od sousedů. Taky si v sobotu chtěli přispat, ale měli smůlu. Pak jsem slyšela, jak se dveře koupelny otvírají a vzápětí prásknutí. To už jsem byla skoro vzhůru. Následně práskly dveře od šatní skříně, div se z nich nevysypalo zrcadlo, a má drahá polovička začala třískat nádobím v kuchyni. Věděla jsem, že se snaží strhnout pozornost na sebe a probudit nás. Vždycky říkal, že spát v sobotu je mrhání volným časem. Vůbec byste neřekli, jaký rámus lze udělat vyndáním jednoho hrnku, jedné lžičky a krabičky čaje z kredence. Podle budíku u sousedů (měli ho den co den nastaven na šest) jsem věděla, že právě odbilo šest. Manžel vběhl do ložnice a optal se mne, co budu snídat. Sobotu co sobotu jsem mu dost otráveně sdělila, že ještě snídat nebudu, že ještě spím. „A to mám jako snídat sám?“ urazil se pokaždé. Zajímavé je, že ani po patnácti letech manželství mu nedošlo, že v sobotu prostě a jednoduše nehodlám vstávat a snídat v šest.

 

A tak si poslední rok vychutnávám každé ráno a to sobotní obzvlášť. Kdysi jsem měla chuť zavraždit manžela, dnes vraždím jen budík. Uáááááá!

 

Kadla

Krásné dobré ráno, Kadlo, to jste mi tím pěkným povídáním zvedla náladu! :-) Co se týče rámusu způsobeného jedním hrnkem a dvířky od skřínky, vím velmi přesně, o čem mluvíte. Moje drahá polovička je taky hlučná, a to po celý den. Naštěstí většinou vstává později než já, a když ne, tak ani nesnídá.
Moc vám přeju, že to teď máte v životě tak pěkně zařízené a že vám to klape.

 

 

Reklama