Zabil ji lyží úmyslně?

Poprosili jsme vás o vtipné příspěvky do redakčního mejlu a už se urodilo. Hezká povídka na téma lyžování pobaví zkušené odradí amatéry . Pošlete nám další když to bude dobré otiskneme to a pobavíme i další čtenářky.

Z deníku...
                                        
                                            24.12. 2003

> > Konečně se vydařily vánoce na sněhu. Pajdám se městem s neprotaženými
chodníky s malým balíčkem v ruce a premýšlím, jestli silničáři čekají na to,
až jim Ježíšek nadělí škváru, a nebo jestli jsou z těch oslav už tak v lihu,
že se nedokáží vydrápat za volanty svých vozu. Konecně odemykám vchodové
dveře domu, kde bydlí má milá. Doufám, že se jí ta kabelka bude líbit, za ty
prachy. Výtah nejede, a tak musím své pomlácené tělo
(ano, opravdu to venku klouže) vynést do čtvrtého patra pěšky.

> > "Ahoj.. hhhh... milá... hhh... cku," pronáším udýchaně a rozvazuji si
ledem obalené tkaničky promočených bot, "to je pro tebe... hhh... rozbal si
to až večer." "Né, já ti to taky musím dát teď, protože to nešlo zabalit,"
odporuje mi, "a to by bylo nespravedlivý."
> > Na to cédéčko tedy mužu zapomenout. To jsem teda zvědavej, s čím na me
vyrukuje. Jsem přinucen zavřít oči a odveden do pokoje. Dostávám rozkaz oči
otevřít a vzápětí jim nemohu uvěřit.

> > "Jé, lyže a přeskáče, no to mám ale radost!" vykčiknu a snažím se
zakamuflovat tón zoufalství, který by se v mé řeči mohl objevit. "Líbí se
ti?"
"Samozřejme miláčku, to je ten nejhezčí dárek za posledních deset let!"
 Že já jí nekoupil suspenzor! Taky by nevěděla, co s ním...

                                  28. prosince - První jednání

> > Probouzím se se strašnou kocovinou. Těch dvanáct vodek s džusem bylo asi
vážne moc. Za pul hodiny přijede má milá a pojedeme na Boží Dar lyžovat. Ona
si vážně myslí, že me to bude bavit. Co si mám obléci mi už ale
neprozradila.
> > Vypadám jak strašák na poli s konopím. Budu si muset přetáhnou šálu přes
obličej, aby me náhodou někdo nepoznal. Před domem zatroubilo auto. Osudná
chvíle se blíží.
Boží dar je vážne boží. Teplota kolem mínus osmi, hustě sněží a fouká bodavý
vítr. To ale nevadí, jsme přece sportovci a něco vydržíme. Navlékám se do
přeskáčů a přemýšlím, jak moc je amputace palce složitým chirurgickým
zákrokem. Vázání zacvaklo a já v něm jsem nadobro uvězněn. Připadám si jako
lachtan.

> > Bolest varlat je nesnesitelná. Kdyby mi někdo ukázal člověka, který
vymyslel vlek, nejspíš bych ho přivázal s rozkročenýma nohama na koleje.
Snažím se udržet rovnováhu, ale nejde to. Všichni přítomní se mi smějí do
obličeje a ozývají se i hlasy, jestli nechci počkat, až roztaje sníh, a
vyšlápnout to pěšky. Upozornuji tyto hlasy, že jsem po těžké autonehodě a
mám zesláblé nohy. Pro jistotu ještě přidávám výmluvné prostředníčkové
gesto, za což se mi dostane ledové hrudky do týla. Nevím, kdo to byl, a
všechny najednou bych je asi nezvládl.

> > Konečně nahoře. Má milá mě posílá na tu nejmírnější sjezdovku.
Vůbec to nejede, za což jsem vděčný, protože neumím zatáčet. Jak se mám ale
trefit mezi tu boudu a ten plot?!? Na poslední chvíli to strhávám vpravo a
beru s sebou dvoumetrového snowbordistu.
Vůbec se mu to nelíbí, protože ted musí znova stát frontu na vlek. Chvíli
mám v puse jeho velkou botu, ale
nakonec se uklidnuje. Za zády na něj dělám obličeje jako malou satisfakci.

> > Změnili jsme sjezdovku. Tahle má sklon skoro devadesát stupnu. Nemůžu si
vzpomenout na vzoreček z fyziky, který by mi prozradil, jakou silou, při
stávajícím zrychlení, narazím do toho křoví dole.
Milá na mě křičí, ať zpomalím. Rozhoduji se, že jí neodkážu ani své ponožky.
Blíží se okamžik střetnutí. Sedám si, abych alespoň trochu zmírnil náraz, a
v tom momentě nic nevidím přes odletující sníh mísící se s tím z vichřice,
která na zde právě řádí. Dobře to dopadlo, minul jsem to křoví o deset
centimetru.

> > Chci domů, ale nejdříve musím vyjet nahoru. Již zkušeně chytám vlek a
zasouvám si ho mezi nohy. Chvíli se nic neděje a pak mě najednou nějaká
divná sílá odlepuje od zeme a hází deset metrů dopředu. Křečovitě tu blbou
pomu svírám, ale ona stejne vykluzuje a bere s sebou kus mé zadnice.
Nevzdávám se. V hlubokém předklonu svírám kovovou tyč a nepouštím se. Musím
se dostat nahoru za každou cenu!

> > Sedím v autě a rozmrzám. Má milá se omlouvá, že mi neřekla, jak ta poma
hází. Neposlouchám ji. Soustředím se na své palce a přemýšlím, jestli by mi
upadly, kdybych do nich cvrnknul. Asi ano.
"To jsme si to dneska užili, viď, miláčku!"

                                       5. ledna - Druhé jednání

> > Je už tma a my se ve stokilometrové rychlosti řítíme po zledovatelé
silnici směrem na Jáchymov. Je mi dobře. Doufám, že to bude alespon čelní
náraz a já se rozplácnu na předním skle dřív, než si budu muset znovu
stoupnout na ta dvě zahnutá prkýnka, kterým hrstka šílenců říká sjezdovky.

> > Bohužel, nestalo se tak. Živí a zdraví jsme se zastavili o sněhovou
bariéru na parkovišti pod sjezdovkou. Po týdnu opakuji hnusný rituál
obouvání se, a pak se všichni přesouváme asi dvě stě metrů lesem k vleku.
Chodit pěšky v přeskáčích je jako chůze na měsíci. Tak malý krůček pro
lidstvo..., říkám si, když se hlavou napřed kácím do závěje.

> > Jen s velkou nechutí vytahuji z kapsy dvě stovky a proměnuji je za
permanentky. Je mi zle od žaludku, když si pomyslím, co všechno by se za to
dalo pořídit. Vracím se k vleku a psychicky se připravuji na další muka mých
varlat. Tentokrát je to však ještě o něco horší, protože sedátko
neuvěřitelně klouže. Snažím se sevřít tyč co nejvíce stehny, ale rozbouraná
stopa si dělá s mými lyžemi, co chce. Hlavní nápor tedy dostávají ruce. A ke
všemu jede ten vlek tak strašně pomalu.

> > Stojím na kopci a dívám se na spoře osvětlenou sjezdovku. Moc toho sice
neuvidím, ale vršek vypadá vcelku v pohodě. Neměl by mi dělat problémy.
Mýlil jsem se. Na ledové plotně se mi smýkla lyže a já sebou tvrdě praštil
na bok hned po prvních metrech jízdy. Zkoumám palec levé ruky. Nejspíš jsem
o něj prišel, protože ho vůbec necítím. Už je to lepší. Ten zbytek snad
nějak dojedu.

> > Přehoupávám se přes malý hrbolek a ocitám se tváří v tvář svahu, který
padá dolů snad ještě strměji než moje naděje na přežití. Nejak nemohu
zabrzdit.
Uvažuji o kontrolovaném pádu, ale ten bílej hnus na zemi je rychlejší než
já. Cítím, jak v rychlosti mladého geparda ztrácím rovnováhu a přepadám
dopředu. Bílá země se blíží rychleji, než bych čekal. Má třísla se
nepřirozeně napínají a já dělám rozštěp, abych nedobrovolně ochutnal zbytky
oleje z rolby ulpělé ve sněhu.

Špicky lyží se zabodávají do nějaké prohlubně a já jsem náhle o několik
decimetrů výš - na setinu vteřiny. Vzápětí už si totiž (pro nezúčastněného
pozorovatele) hraju na pštrosa kříženého s prasetem a ryju svým rypákem
pěknou strouhu.  Třeba pro krev.
Ta lyže by mi snad měla vypnout, říkám si, když se mé koleno začne podivne
kroutit. Nic.
Něco křuplo, ale bolest se nedostavila, díky bohu.
Jedu po briše stále stejnou rychlostí směrem na odpočívající dítě.

> > "Uhni, fracku!" řvu hystericky, zatímco dítě v půvabné oranžové helmičce
místo rychlého úprku pozvedá hůlky do protisměru mého skluzu.
"Ty malá..." nedokončím, protože dostávám přímý zásah hrotem hůlky do čela.
Dítě se zvedá a ujíždí. "Jsi v pořádku?" zastaví u mě má milá a ohodí mě
sprškou sněhových hrudek. "Samozřejmě, lásko, hned se zvednu a pojedu dál,"
procedím skrz zuby a pokouąšm se srovnat si lyže.
S několika menšími kolizemi se dostávám dolů. Čeká me druhý pokus.

> > Jsem zase nahoře. U vleku se to tentokrát obešlo téměř bez problémů, až
na toho rozzuřeného otce, jehož dítěti (s půvabnou oranžovou helmičkou) jsem
na nohy nenápadně navlékl nalezené lano, kteréžto jsem utáhl,
až když už jelo směrem vzhůru. Dalo si pak ještě několik koleček a ten otec
vypadal, že mě asi zabije. Díkybohu nevěděl, kdo to vlastně udělal.
Odpichuji se a nechávám gravitaci, aby si zahrávala s mým životem.
Uprostřed sjezdovky stojí osamocený strom. Nějaká podivná nadpozemská síla
směruje mou jízdu přímo na něj. Zpívám si písničku od Daniela Landy -
rychlost je opojná,
riziko láká - ale brzy přecházím na trochu jiný styl - tak Frankieho vám
jednou našli, přestal žít - což však nic nemění na tom, že mě od stromu dělí
asi tak dvacet metru. Pokouším se něco udělat, ale nějak se mi nedaří ani
spadnout. Slyším svou milou, jak mi radí, abych zatočil. Pěkně mě sere.

                                        19. ledna - Zkratovité jednání

> > Právě me pustili za nemocnice. Belhám se o berlích domu. Je mínus
patnáct stupňů Celsia a já zřetelně cítím, jak obvazy na mé hlavě tuhnou a
utahují se, stejně jako stehy na nose.
Doma na mě čeká moje milá s radostnou zprávou. Ty staré lyže už sice opravit
nejdou,
protože ten pán ve ski-servisu namítal, že od skládání puzzle tady není, ale
moje láska byla pilná
a sehnala mi jiné. Jsou sice o něco delší, takže se na nich bude hůř
zatáčet, ale já to určitě zvládnu.
Jsem přece sportovec.
 Zapaluji si cigaretu a oznamuji své milé, že mi může vlézt na záda. S
brekotem utíká domů.
Házím za ní z okna ty nové lyže.

                                        21. ledna - Soudní jednání

> > Sedím ve vazební věznici a na krku mám neúmyslné zabití - pokud se tedy
prokáže, že jsem svou milou tou lyží trefit nechtěl. Sám si ale nejsem
jistý, jak to tenkrát vlastně bylo....