Děkujeme za zajímavý příběh, který nám poslala čtenářka s nickem Pajda.

Do restaurací jsem se naučila chodit dílem ze zvědavosti, dílem z nutnosti. Zvědavost byla celkem jednoduchá: učila jsem několik let na soukromé škole, kde se po vyučení objevovali kuchaři a číšníci a dodělávali si odbornost účetního a ekonoma, aby měli maturitu a mohli dělat na vyšším postu.

Samozřejmě většina z nich byla u někde zaměstnaná a tak mě lákali, abych šla ochutnat, jak vaří. Někteří vařili líp, jiní hůř, ale naučila jsem se rozeznávat druhy restaurací a nehodnotit podle toho, co vykládali štamgasti. Taky jsem si „čuchla“, byť i jen velmi okrajově, k provozu a roznášení jídel a tak mám jakousi představu, jak vznikají různé trapasy. Co jsem neodpustila, bylo, když jsme v šesti lidech zapadli do velmi vyhlášené brněnské restaurace. Chlapi si objednali hovězí steaky, já kuřecí, protože jsem zrovna měla po zubním zákroku a hovězí bych asi nezvládala. Ve výsledku sice steaky chutnaly dobře, ale na mém kuřeti byly zbytky hovězího...prostě vrzli jednu várku na jednu pánev. Chápu, že kuře mělo atypickou chuť a bylo „skvěle kořeněné, skoro jako normální steak“, ale při představě, co všechno už bylo v tom oleji před tím, se mi navalovalo.

Pokud jde o to „donucení“, tak to bylo v době, kdy jsme s manželem jezdila po republice a konzultovali jsme provoz a nastavení počítačů pro mezinárodní firmu. Většinou šlo o mužské, kteří dělali obchodní cestující a ti nás brali na obědy do okolních restaurací. A radili, jak přejet k dalšímu člověku a při tom nepadnout hlady.

Takže třeba Slovensko máme přesně rozdělené do úseků po asi 80 kilometrech a v každém úseku jak na „horní“ trase kolem vysokých Tater až do Sabinova, tak na „dolní“ trase přes Bánskou Bystricu, máme vytipované hospůdky, kam se dá zajet na opravdu dobré jídlo.

Tehdy jsem se také zúčastnila několika firemních večeří pro zahraniční majitele firmy a musím říct, že srovnávat jídlo byť ve vyhlášené restauraci s pochoutkami na hostině, kde je nejlevnější láhev vína za cca 5000 Kč, prostě nejde. Recepty jsou asi přibližně stejné, ale suroviny jsou naprosto odlišné a cíleně sladěné nápoje s jídlem jsou mnohdy nezapomenutelným zážitkem.

Samozřejmě i drahou hostinu jde zdrbat neskutečně, pokud kuchař dá na talíř cokoliv, hlavně aby to bylo drahé... A zažila jsem také, že nám jako hlavní chod přinesli kousek ryby. Nijak zvlášť zdobené, nijak extra kořeněné, celkem běžný druh...ale dohromady s vybraným vínem to byl vyloženě kulinářský zázrak. Pochválili jsme jak rybu, tak víno a po večeři se nám servírka přiznala, že to dávají hostům, kteří si domluví degustační večeři, jako test, jestli host opravdu něčemu rozumí nebo jestli dá jen na efektní oblohu...

A můj největší trapas? Zašli jsme do nově otevřené restaurace s „mořskými specialitami“ a já si tam spíš z legrace objednala „žabí špíz“. Čekala jsem ledacos, ale že špíz bude stát na šesti žabích nožičkách, to byl zážitek nejen pro oči. Sice jsem ho snědla a můžu říct, že byl moc dobrý, ale teď už si hodně vybírám, co si objednávám. A pro jistotu se ptám obsluhy...

Pajda

A proč to byl trapas, když jste to snědla a ještě to chutnalo? Já, kdybych viděla špíz na žabích nohách, nevím, jestli bych se nazačala smát

A co vy, milé ženy-in, máte také nějaký kulinářský zážitek, o který se chcete s námi podělit? Jedla jste někdy něco exotického? Jak jste se s tím vypořádala? Zažila jste také nějaký trapas v restauraci? Napište nám na dnešní téma Restaurace. Na vaše příspěvky se těším na adrese: redakce@zena-in.cz

 

Reklama