První otázka je asi zcela jasná: proč téma domácího násilí? Proč téma týraných žen?
Měla jsem před pár lety kamarádku, jejíž manžel byl hodně pánovitý a říkala jsem si, že až jednou napíšu knížku, tak se tomuto tématu budu věnovat. Tedy páru, který na první pohled vypadá naprosto dokonale, ale za zavřenými dveřmi se dějí věci, které by člověk úplně nečekal. A já vlastně ani nepředpokládala, že výsledek mé knihy bude tak ponurý, jaký doopravdy je.
Co si myslím, že je zajímavé, je fakt, že se více věnuji psychickému týrání než tomu fyzickému. To není tak dobře vidět, je to velmi skryté a věřím tomu, že tímto týráním trpí mnoho žen.
5ae1b71eddf8fobrazek.png

Vy sama s domácím násilím tedy zkušenost nemáte, předpokládám?! Já sama velmi oceňuji právě onu realističnost knihy a fakt, že se do ní může mnoho žen vcítit. Jak sama říkáte, za zavřenými dveřmi vše vypadá jinak...
5ae1b7384a5f1obrazek.pngJedna věc, která mě překvapila, byly ohlasy čtenářek. Dostávala jsem mnoho zpráv a emailů od žen ze Států nebo Británie, které mi psaly: „Ano, to je přesně můj příběh. Tím jsem si prošla.“ Nedávno mě ale potěšil jeden konkrétní dopis od čtenářky, která mi psala, že po přečtení obou mých knih získala sílu bojovat s tím, čím prochází a opustit manžela, který ji psychicky týral.

Myslíte si, že takto psychicky týraných vztahů, resp. žen, je velké množství?
Myslím si, že se to jednoznačně děje a je to vlastně takový skrytý zločin, který je těžké poznat, protože se ženám o tom často nechce hovořit nebo se svěřovat. Zejména v případě, že je jejich manžel významně postavený muž, oblíbený, známý... Nikdo nechce samozřejmě čelit domněnkám, že si to vymyslela.
Neděje se to vždy a všude, ale psychické domácí násilí je jev, o kterém musíme mluvit. Muži umí být pánovití, stejně tak i ženy. Takže se tento problém nemusí týkat jen našeho něžného pohlaví.

Je psychické domácí násilí nebezpečnější než to fyzické?
Myslím si, že ano. Není na první pohled vidět, a tak vám nemůže ani nikdo pomoci. Stejně tak nejsou vidět žádné modřiny nebo jiné známky násilí, tudíž může tato forma násilí trvat opravdu velmi dlouho. Pokud o tom nezačnete sama mluvit. Psychické domácí násilí umí podrývat sebevědomí, celkový stav jedince, jeho myšlenky a úsudek, časem vede k úplné závislosti na tom, jež vás týrá... A může to samozřejmě, stejně tak jako fyzické násilí, skončit smrtí.

Nebojíte se, že může závěr vaší knihy být jakýmsi návodem, jak z disfunkčního vztahu odejít?
Ne, samozřejmě neradím svým čtenářkám, aby zabily svého násilného partnera. Ale bylo pro mě důležité, aby se Grace, moje hrdinka, dostala z toho vztahu, a to mohla udělat jen tak, že ho zabije. Vlastně bych ani nevěděla, jak to udělat jinak. Ale to vše vyústilo z celého příběhu a toho, jak se jejich vztah vyvíjel. Ale co si budeme povídat, je velmi těžké odejít z disfunkčního vztahu, zejména v případě, že vás někdo takhle ovládá a lidé vám nevěří, když s nimi mluvíte.

5ae1b7579bbf7obrazek.pngMně se moc líbí závěr knihy. Přijde mi to hezky karmické, trefné a jako skvělé vyústění knihy. Kde vás tato myšlenka napadla?
Konec jsem vlastně ani neplánovala. Byla to ale velmi zajímavá zkušenost, měla jsem pocit, že to jednotlivé postavy píšou tak trochu za mě. Nemyslela jsem si ani, že v knize bude postava s Downovým syndromem, a nakonec tam byla. Stejně tak mnoho dalších momentů v knize. Tento, jak vy říkáte, karmický konec, tedy plánovaný nebyl, ale příběh k tomu zcela přirozeně směřoval.

Zajímá mě právě zmíněný Downův syndrom. Opravdu lidé s tímto postižením umí být natolik vnímaví jako právě Millie?
Downův syndrom má mnoho různých úrovní. Jsou tací, na něž postižení velmi doléhá a pak ti, co umí být i velmi intuitivní a poradí si i sami. Ale přiznám se, že s Downovým syndromem nemám žádné zkušenosti. V knize mi přišlo přirozené, že Millie bude ta, co své sestře pomůže.

Bylo potřeba téma domácího násilí a dalších výrazně specifických aspektů knihy řešit s psychology, doktory a jinými specialisty?
Ne, používala jsem primárně představivost a měla jsem jasnou představu o tom, jaká bude každá postava. Stejně tak v případě Millie s Downovým syndromem.
Teprve když ta kniha vyšla, mi začalo chodit mnoho dopisů od maminek, které vychovávají děti s tímto postižením. A líbilo se jim, jak jsem tuto postavu vykreslila.

Vrátím se k vaší úplně první odpovědi. Jak jste zjistila, že je vaše přítelkyně oběť domácího násilí? Jak se o domácím násilí našich známých dozvědět nebo jak na něj upozornit?
Nebyla to moje blízká přítelkyně, spíše známá, ale šlo o jednoduché pozorování toho, jak se chová ona i on. A šlo o případ před dvaceti lety.
A jak můžeme pomoci? Naslouchat. Jen z vyprávění můžeme zjistit, že se jedná o disfunkční vztah a třeba lze zasáhnout.
5ae1b7769825dobrazek.png

Promítáte do příběhu třeba i své manželství?
Ne, to vůbec ne. Ale byla jsem dlouhou dobu matka v domácnosti a do jisté míry jsem se stala závislou na svém manželovi. Trochu mě možná dusilo, že jsem byla pořád doma sama s dětmi. Chápu ale, že se člověk v takovém stavu může dusit a cítit nemožnost svobodně rozhodovat.

Mohlo by vás také zajímat:

Uložit

Uložit

Reklama