Ale ne, kdepak. Já sama jsem za vysvědčení dostala tak jedině pusu a  pochvalu, přestože bývávalo takové – alespoň tedy na základce – že by na nějaký ten dárek aspirovat mohlo. Ne že by naši byli takoví krkouni; prostě to v rodině nebylo zvykem, stejně jako (jinde běžné) odměňování za drobné pochůzky nebo domácí práce.

 

Proto bylo pro mne značným šokem, když jsem někdy na začátku druhého stupně zjistila, že většina mých spolužáků dostává za pěkné vysvědčení poměrně hodnotné dary – přičemž měřítko toho, co se považovalo za „pěkné vysvědčení“, mohlo značně kolísat. V některých rodinách neuznávali nic jiného než „samé“, naproti tomu propadlíkovi Trávníčkovi se doma dostalo ovací a nového kola už jen za to, když se mu podařilo postoupit do dalšího ročníku. Pociťovala jsem to jako určitou nespravedlnost, nikdy jsem se ale neodvážila toto téma doma nadhodit. Moji rodiče byli totiž pravověrní zastánci idealistické výchovy ve stylu „Peníze nejsou všechno“, „Nejsme ovce, abychom chodili se stádem“, „Není důležité, co máš na sobě, ale v hlavě“ a podobně. Vzdělávání bylo podle nich štěstí a potěšení, a kdybych se za své úsilí ještě dožadovala hmotných statků, byli by jistě velmi rozčarováni.


Některé věci si člověk pamatuje dlouho. Když tedy moje děti začaly chodit do školy, odměny za vysvědčení jsem okamžitě zavedla. Ať mají holky radost! V prvních ročnících to byly především sladkosti, ve vyšších třídách došlo i na knížky (největší úspěch měla publikace Pojďme si povídat o sexu, kterou ta starší obdržela na konci sedmé třídy), malovátka a cédéčka. K mému velkému štěstí obě dosahovaly celkem uspokojivých výsledků – ani já jsem totiž neměla přesně vyjasněné, co ještě za „dobré vysvědčení“ považovat. Kdyby byly nastaly trojky, neřkuli čtyřky, vážně nevím, jak bych to byla řešila. Odepřít odměnu? Demotivující! Dát ji i přes to? Demotivující pro druhé, úspěšnější dítě!
S přechodem na gymnázium „naštěstí“ nastal u obou dcer natolik brutální prospěchový propad, že otázka dárku za vysvědčení se stala zcela bezpředmětnou.

Za dobře odvedenou práci má být člověk odměněn, tvrdí psychologové. I my, dospělí, neočekáváme v zaměstnání jen poklepání na rameno, ale i ocenění poněkud hmatatelnější. Není tedy v pořádku, že něco podobného chtějí také děti, pro které je škola jejich „prací“?  Zdá se to celkem logické, potíž je ale v tom, že ne všechny děti jsou stejně nadané. Talentovanějším stačí menší porce snahy, zatímco méně nadané se na stejné známky nadřou nesrovnatelně víc. A to ani nemluvím o tom, jak rozdílné možnosti mají rodiče. Když jedno dítě dostane za stejné známky nový počítač nebo výlet do Disneylandu a druhé čokoládu, nevyvolává to spíš pocit nespravedlnosti a sociální napětí? Nebylo by nakonec lepší, kdyby nikdo nedostal nic?

Moc by mě zajímalo, co si o tom myslíte a jakou zkušenost máte vy, milé ženy-in.

 

Dostávaly jste za dobré vysvědčení odměnu?

A co to bylo? Dárky, mlsky, peníze?

Myslíte si, že je to pro dítě dobrá motivace k učení,

nebo to považujete spíš za nemorální?

Jaké vysvědčení je podle vás dost „dobré“ na odměnu?

Dostávají podle vás dnešní děti přehnaně drahé dárky?

A jak jsou na tom vaše děti – dostanou dnes něco? A co?

 

Napište mi o tom na redakce@zena-in.cz a možná taky získáte odměnu! :-)
Reklama