Ale ne, kdepak. Já sama jsem za vysvědčení dostala tak jedině pusu a pochvalu, přestože bývávalo takové – alespoň tedy na základce – že by na nějaký ten dárek aspirovat mohlo. Ne že by naši byli takoví krkouni; prostě to v rodině nebylo zvykem, stejně jako (jinde běžné) odměňování za drobné pochůzky nebo domácí práce.
Proto bylo pro mne značným šokem, když jsem někdy na začátku druhého stupně zjistila, že většina mých spolužáků dostává za pěkné vysvědčení poměrně hodnotné dary – přičemž měřítko toho, co se považovalo za „pěkné vysvědčení“, mohlo značně kolísat. V některých rodinách neuznávali nic jiného než „samé“, naproti tomu propadlíkovi Trávníčkovi se doma dostalo ovací a nového kola už jen za to, když se mu podařilo postoupit do dalšího ročníku. Pociťovala jsem to jako určitou nespravedlnost, nikdy jsem se ale neodvážila toto téma doma nadhodit. Moji rodiče byli totiž pravověrní zastánci idealistické výchovy ve stylu „Peníze nejsou všechno“, „Nejsme ovce, abychom chodili se stádem“, „Není důležité, co máš na sobě, ale v hlavě“ a podobně. Vzdělávání bylo podle nich štěstí a potěšení, a kdybych se za své úsilí ještě dožadovala hmotných statků, byli by jistě velmi rozčarováni.
Některé věci si člověk pamatuje dlouho. Když tedy moje děti začaly chodit do školy, odměny za vysvědčení jsem okamžitě zavedla. Ať mají holky radost! V prvních ročnících to byly především sladkosti, ve vyšších třídách došlo i na knížky (největší úspěch měla publikace Pojďme si povídat o sexu, kterou ta starší obdržela na konci sedmé třídy), malovátka a cédéčka. K mému velkému štěstí obě dosahovaly celkem uspokojivých výsledků – ani já jsem totiž neměla přesně vyjasněné, co ještě za „dobré vysvědčení“ považovat. Kdyby byly nastaly trojky, neřkuli čtyřky, vážně nevím, jak bych to byla řešila. Odepřít odměnu? Demotivující! Dát ji i přes to? Demotivující pro druhé, úspěšnější dítě!
S přechodem na gymnázium „naštěstí“ nastal u obou dcer natolik brutální prospěchový propad, že otázka dárku za vysvědčení se stala zcela bezpředmětnou.
Za dobře odvedenou práci má být člověk odměněn, tvrdí psychologové. I my, dospělí, neočekáváme v zaměstnání jen poklepání na rameno, ale i ocenění poněkud hmatatelnější. Není tedy v pořádku, že něco podobného chtějí také děti, pro které je škola jejich „prací“? Zdá se to celkem logické, potíž je ale v tom, že ne všechny děti jsou stejně nadané. Talentovanějším stačí menší porce snahy, zatímco méně nadané se na stejné známky nadřou nesrovnatelně víc. A to ani nemluvím o tom, jak rozdílné možnosti mají rodiče. Když jedno dítě dostane za stejné známky nový počítač nebo výlet do Disneylandu a druhé čokoládu, nevyvolává to spíš pocit nespravedlnosti a sociální napětí? Nebylo by nakonec lepší, kdyby nikdo nedostal nic?
Moc by mě zajímalo, co si o tom myslíte a jakou zkušenost máte vy, milé ženy-in.
Dostávaly jste za dobré vysvědčení odměnu?
A co to bylo? Dárky, mlsky, peníze?
Myslíte si, že je to pro dítě dobrá motivace k učení,
nebo to považujete spíš za nemorální?
Jaké vysvědčení je podle vás dost „dobré“ na odměnu?
Dostávají podle vás dnešní děti přehnaně drahé dárky?
A jak jsou na tom vaše děti – dostanou dnes něco? A co?
Napište mi o tom na redakce@zena-in.cz a možná taky získáte odměnu! :-)
Nový komentář
Komentáře
No otec mi jednou za pěkný vysvědčení slíbil walkmana (či jak se to píše) a nějak na to zapomněl(i když jsem to vysvědčení měla fakt pěkný). Vzpoměl si až ten další rok a to jsem ho už dostala i s bráchou. Praštil se tenkrát přes kapsu a koupil pro oba.
Byla jsem vedena k tomu, že se učím sama pro sebe. Vyznamenání se předpokládalo automaticky. Škola mě hodně bavila.
Ťapina: souhlas
Ťapina: souhlas
No oni ti rodiče asi nejdou vybrat poslední úspory jen proto, že synek měl samé jedničky. Prostě chce někdo koupit dítěti počítač, tak mu ho koupí k příležitosti vysvědčení, aby mělo pocit, že ho má zaslouženě a aby ho to motivovalo. Proč ne? Já jsem dostávala za vysvědčení někdy dárky, někdy i peníze. Ono je hezké říkat, že se děti učí pro sebe, ale ve skutečnosti se člověk pro sebe učí tak na vysoké škole. Do té doby kdyby děti mohly odejít ze školy s tím, že budou do konce života kopat kanály, tak jich většina klidně půjde, učí se proto, že základní docházka je povinná a proto, že rodiče mají radost, když jim to jde.
U nás se za vysvědčení nic nedávalo, ani za známky během roku ne... někteří spolužáci sice dostávali peníze za dobrý prospěch, ale brali jsme to v kolektivu dětí spíš jako výjimku, než pravidlo.
Jenom byl doma tzv. nedělní oběd
a pochvala. Potomky jsem u příležitosti vysvědčení brala do cukrárny na zmrzlinu, ale to vždycky, bez ohledu na výsledky studia. Takže to v podstatě odměna nebyla.
Pro mě peníze důležité nejsou a pokud za vysvědčení peníze dostanu, osobně to považuji za odbití.. to si nemohli ušetřit aspoň pár minut a zajít do toho obchodu a koupit mi raději tu čokoládu??!! možná jsem divná, ale vždycky mě to u srdíčka zamrzí.."na, tu máš, něco pěkného si kup" "na tu máš na přilepšenou, já nevím, co bych ti měla koupit, tak si za to něco kup sama..".. vždycky mi více udělá radost maličkost od srdíčka, než tisícovka na ruku.. a to těch peněz opravdu moc nemám..
no já nedostala nikdy nic...ono se totiž u mě předpokládalo, že budu mít samé...a já ho měla...vlastně jsem to brala i já jako samozřejmost..no a pak na gymlu přišel pád...nebyly samé..ale vlastně s našima to taky nehnulo...byla jsem vychovaná ve stylu...děláš to pro sebe..nechceš, neuč se..tvůj život...jen si pamatuju, že poslední den nám mamča dělala palčinky s čokoládou, jahodama a šlehačkou...mňamka
Já dostávala barilu, nebo studentskou pečet, za maturu nic , ale za porod od babičky 1000 kč na nové šaty, a dárky od celé rodiny....Děti jsou zatím ve školce, ale budou dostávat také sladkosti, popřípadě je vezmu na večeři...
Já si teda už moc nepamatuju, jestli jsem něco dostávala, nebo ne... Možná nějaký ty penízky, ty se hodily nejvíc :-) A taky nemám tušení, co dostávali spolužáci, protože po výzu jsem je dva měsíce neviděla a v září už se to neřešilo...
chuanita: Já když vidím , co dostávají studenti za státnice, tak jenom zírám. Fakt to jsou šílené dary (teda dostávají to jenom někteří, jiní zase dostanou kytku a pusu od maminky). Ještě když jsem dělala státnice já (tou dobou jsi asi maturovala), tak holky obvykle dostaly nějako to zlato a kluci dražší hodinky, nebo třeba sponu do kravaty. Jenže když dostávají děcka na základce mobil, tak holt za "zkoušky" čekají něci víc "nóbl".
Vyrůstala jsem jen s mamkou, a ta měla svých starosti dost, takže nějaké vysvědčení jí bylo ukradené. Od babiček jsem ale vždycky něco malého dostala.
.
Když se předávalo maturitní vysvědčení, naši taky přišli s prázdnýma rukama a mezi těmi rodiči a prarodiči ověšenými kytkami a dárky, se cítili trochu trapně, tak mi pak dodatečně dali tisícovku, což jsem ocenila víc, než nějaké zlato
nepamatuju se, že bych za vysvědčení dostávala nějaké dary, mívala jsem až do 6.třídy samé jedničky , ale pak jsem v pololetí trochu polevila, tak mě naši motivovali tím, že mi slíbili hodinky, považte moje první hodinky
a stalo se, ze čtyř trojek jsem udělala zase samý a to jen kvůli nějakým hodinkám, které teď má každé dítě v 1.třídě
chuanita: no asi to bude krajové, u nás se koko a kokino neříká..
Janulina: v normálních...čo si predstavujetě pod takým pojmom normální?
chuanita: Státnicí se asi opravdu většinou myslí dokončení VŠ a získání tiulu. Mmch. vím že v dnešní době za to hodně studentů dostává "autíčko" nebo "byteček". Jak je to u maturity, to nevím, v mém ročníku před x lety většina dostala nějaký dárek. Holky menší prstýnky, nebo přívěsky, co kluci, to mne tenkrát moc nezajímalo.
Pavla_b (78): ne vždy, jen v "normálních rodinách"
chuanita (70): mám pocit, že tenhle přístup způsobil, že se s nima moc nevídám. Jsou takoví, že jsem jim ukradená. A když ze státnic nebo z matury nemají radost, tak to vydje na stejno, když jim to řeknu a kdy ne.
Kuře: a vypadalo by to i věrohodně jako oříšky
Meander: Bobky v kakau
To se mi líbí, to by se dalo podstrčit nějakému nepříteli na sváču
.