Lucko, ty jsi studovala žurnalistiku, tak mě zajímá, proč jsi nešla po škole touto cestou?
Je zajímavé, že téměř všichni ze třídy se v médiích chytli. Já jsem se po střední škole hlásila na univerzitu v Americe, kam jsem byla přijata, ale nedostala jsem stipendium, takže jsem studium vzdala. Už tehdy jsem trochu ztratila ambice stát se novinářkou, ale nechuť vygradovala po škole. Zjistila jsem, že bych musela strávit hodiny přepisováním informací z ČTK za pár korun na hodinu, než bych se po letech stala tím, kým bych v tomto oboru chtěla být. A to nebylo nic pro mě. Shodou okolností jsem ještě před studiem začala pracovat pro Lokál Hamburk jako servírka a tam moje cesta začala.

A kdy se to zlomilo?
Asi ve druháku, když už jsem tušila, že investigativní novinářka ze mě nebude. Kdyby se to však nezlomilo, tak teď pravděpodobně pátrám po kompromitujících materiálech na politiky. Ještě než jsem začala pracovat v Lokále, vypila jsem téměř jakékoliv pivo. Bylo mi jedno, jakou má teplotu, jestli jsou v něm bublinky nebo jaká je to značka. Později jsem ale zjistila, že uvařit, ale i načepovat pivo je věda, a protože mám ráda sebevzdělávání se, začala jsem se učit právě v tomto odvětví. V tom okamžiku jsem věděla, že školu dodělám jen kvůli tomu, abych měla nějaký papír. Po škole jsem zašla za tím nejhlavnějším v Lokále, za Lukášem Svobodou, mistrem světa v čepování piva, a řekla jsem mu, že se chci posunout dál. Krátce na to přišla nabídka mít na starost přes pivo všechny Lokály.

Je to stresující povolání?
Obecně je práce v gastronomii stresujícím povoláním, protože je to práce s lidmi. Ale je to alespoň hodně živé. Nikdy není každý den stejný. Kdyby mě chtěl někdo zabít, tak mě může zavřít právě někam ke stolu do takových těch otevřených prostorů, kde jsou kóje, abych něco přepisovala vlastními slovy. Pro mě tedy moje povolání není těžké po psychické stránce, ale kolikrát bylo po té fyzické.

Kolik uneseš piv?
Mám rekord 1050 litrů vyčepovaného piva za jeden den a najednou jich unesu v rukou jedenáct. Do toho navíc celý den člověk stojí, takže se to podepisuje nejen na rukou, ale i na zádech.                                                                                                                                                            

Jaký by byl případný kariérní postup?
Co se týče sanitací, mám nejvyšší dosažené vzdělání. Čepovat určitě umím, takže dál bych se mohla naučit dělat sládka. Nebo si otevřít vlastní podnik či začít vařit své vlastní pivo. Rozhodně chci v tomto odvětví zůstat, dokud to jen půjde. Nemám vůbec tendence vydat se jiným směrem a momentálně jsem opravdu extrémně šťastná a do práce se vždy těším.

Máš práci, kterou ti muži musí závidět…
Ano, to je pravda. Může se zdát, že nějakým způsobem podporuji ženskou emancipaci. Jsem hodně přímá, možná na někoho až moc tvrdá. A je pravda, že fandím ženským ve vedoucích pozicích, ale rozhodně nejsem feministka a nesdílím názory feministek, neboť si myslím, že žena opravdu není schopná zastávat jakoukoliv práci. Na některé prostě silově nemá a nikdy mít nebude.

Říkala jsi, že práce výčepní je ale také velmi fyzicky náročná.
Taky že ženským odcházejí ruce a nemohou výčepní dělat celý život. Jsou ale muži, kteří ano. Ženy často trápí záněty šlach, onemocnění karpálního tunelu a podobně. Nadřízený by je měl trochu šetřit, pokud chce, aby v podniku pracovaly dlouho.

Jakou nejčastější chybu dělají výčepní v Čechách?
Určitě je často problém v hygieně. Sanitace je velice důležitá a měla by se dělat pravidelně, jinak pivo nikdy nemůže chutnat dobře. Další chybou jsou třeba nevychlazené či suché půllitry…

Jaké nejčastější hlášky slýcháváš v od zákazníků?
Nevím, jestli jsou to přímo hlášky, ale hodně lidí si myslí, že pivo se točí, ale ono se čepuje. Zákazníka však nikdy neopravujeme, to si nemůžeme dovolit. Navíc z historického hlediska to k tomu výrazu svádí, protože dříve se opravdu točilo velkým kolem, aby se do sudů nahnal vzduch. Dále lidé často v Lokále říkají, že si dají jednu dvanáctku, přitom Plzeň je vždy jedenáctka. Nikdy mě to ale nenaštve ani neurazí.

A neotravují tě štamgasti?
Ne vůbec ne. Musím říct, že jsem se za svou kariéru nikdy nesetkala s hrubým chováním. Já si se štamgasty i ráda povídám. Člověk musí být i trochu psycholog. Jeden má rád psy, druhý fandí Baníku, třetí zase Spartě. Scházejí se tady, ale přitom na sebe nemají ani telefonní číslo. U piva se navazují opravdu unikátní vztahy.

Jak to máš s těmi romantickými vztahy? Nebojí se muži, že budeš příliš dominantní?
Nebojí. Momentálně jsem sice sama, ale velmi si to užívám. Práce je pro mě vším. Důležité je nepovyšovat se. Jasně, vyznám se sice v tom, co mají rádi, ale ráda se také nechám poučit.

Kolik piv vypiješ, když si jdeš posedět večer s přáteli?
Nepiju vůbec tvrdý alkohol. Mám ráda pivo, to je jasné. Obvykle vypiju tak osm kousků, zvládnu však i deset a domů jdu normálně po svých a nemotám se. Člověk se ale musí pořádně najíst, nejlépe nějakého mastného jídla. Na kocoviny moc netrpím.

Čtěte také:

Reklama