Jsem už 15 let – troufám si říct, že šťastně – vdaná a letos na podzim oslavím čtyřicetiny. S manželem jsme se vzali dost nakvap, protože jsem po tříměsíční známosti otěhotněla s naším prvním synem Járou.

V té době jsme oba bydleli v jedné vesnici, znali jsme se od vidění ze školy, později jsme se dali dohromady na jedné zábavě. Jaroslav byl o tři roky mladší, ale ani jednomu z nás to nevadilo, snad jej tchyně měla ze začátku z našeho sňatku obavy.

vyhJarda je šikovný automechanik, a protože se mu ve firmě dost dařilo, zařídil si po pěti letech v Olomouci autodílnu s malým autoservisem. To už byl dva roky na světě i Ondra. S dětmi jsem byla až do Ondrových osmi let doma a pak – protože jsem nemohla sehnat práci v oboru (původně jsem učitelka v mateřské škole) – nastoupila jsem do kanceláře jedné zásobovací firmy.

I když ze svého platu nezbohatnu, moc mi vyhovuje, jaký je tu skvělý kolektiv. Kromě vedoucího, kterému už bylo padesát, a mě, jsou všichni mladí – mezi dvaceti a třiceti lety. Jezdíme na společné firemní výjezdy, do sklípku, na hory, do divadla, na výstavy, za nákupy nebo i na houby. Také dovolenou máme možnost trávit společně na podnikové chatě v Jeseníkách.

Já nejvíc kamarádím se dvěma kolegyněmi z účtárny – s klidnou, vyrovnanou Helenou a s mladičkou, mírně ztřeštěnou Adélkou. Ale bez ohledu na věk a povahové rozdíly nám to spolu moc klape.

A tak, když manžel odjel na dva týdny s kluky na vodu, trochu jsme si s holkama vyhodily z kopýtka. Zašly jsme do kina, párkrát na večeři do vinárny a jednou jsem se nechala přemluvit i na nějaký diskotékový dýchánek. Byla tam spousta známých a holky se hned usadily u stolu, kde už „pařila“ parta našich techniků.

Byli hodně mladí, a tak jsem ani nečekala, že si také zatancuju. Ale výborně jsme se bavili a ke mně si přisedl hodně mladý kolega Martin – náš nadějný firemní správce počítačové sítě. Úžasně jsme si rozuměli, a tak došlo i na tanec. Hodina už pokročila a naše původně jen taneční objetí se postupně změnilo na dost důvěrný propletenec. Ale měla jsem už v hlavě, a tak mi to bylo jedno.

vyhAni nevím, jak se to stalo. Možná, že jsem už dlouho žila ve stereotypu s manželem, že místo spokojeného soužití mě najednou okouzlily vášnivé doteky mého mladého společníka, zkrátka – skončili jsme u něj v posteli. Jenže ráno, místo abych se zastyděla za své chování a vyplížila se pryč z bytu, jsem se dokonce sama chopila iniciativy a pokračovali jsme ve stejném duchu celý víkend.

V pondělí v práci jsem už trochu vychladla a pomalu jsem se začala vzpamatovávat. Proboha, co jsem to provedla? Kolegyně si mě dobíraly a vyzvídaly detaily.

„No tak co, tak sis trochu užila. Jarda se nic nedozví a hlavně, co oči nevidí, srdce nebolí. A ty budeš mít hezkou vzpomínku.“ Takové a podobné hlášky jsem poslouchala celý den a ještě i v průběhu týdne. Jenže...

Už v úterý na mě čekal Martin před firmou a že jdeme k němu. Byla jsem sice hodně nalomená, ale zapřela jsem se. Nezlob se, už se to nikdy nebude opakovat. Jsem vdaná, mám svého muže ráda a nechci přijít o rodinu.

Ale Martin jako by neslyšel, přemlouval mě celou cestu k až našemu domu. Když jsem ho pak na rohu ulice důrazně požádala, aby mě už nedoprovázel, zůstal sice stát, ale když jsem se pak asi za půl hodiny náhodou podívala z okna, přecházel před barákem. Ještě když jsem si šla v jedenáct hodin lehnout, viděla jsem zpoza záclony na chodníku povědomou siluetu. A tak to pokračovalo i další dny. A návrat mého muže s oběma chlapci se neúprosně blížil

V pátek jsem proto Martina v práci odchytla a pozvala ho na kafe. Snažila jsem se mu vysvětlit situaci, žádala ho, aby byl rozumný, prosila, dokonce i plakala, ale Martin vůbec nic neakceptoval. Tak jsem trochu přitvrdila a řekla jsem mu, že se obrátím na našeho (velmi tolerantního a chápajícího) šéfa. Ani to s ním nehnulo. Když jsem pak zoufale začala vyhrožovat, že si najdu někoho, kdo mu dá co proto, zdrtil mě: „Tvá rodina se vrací už zítra, viď? Zjistil jsem si jejich příjezd. To ti není líto těch kluků, co se spolu s tátou u vlaku dozvědí?“

vyh„To neuděláš!?!“

„Ne, ale jen když teď půjdeš ke mně.“

Co jsem měla dělat? Za všechno se platí. Bylo to strašlivé a ponižující. Ovšem, od té doby mi Martin pravidelně zasílá vzkazy – kdy a kde... A já se pokorně řídím jeho pokyny. Ten, který mě před časem tak uchvátil, se pro mě stal ztělesněním odporu a hnusu. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím.

Manžel samozřejmě nic netuší, jen se mě stále častěji ptá, jestli mě něco netrápí. Trápí, a jak. Ale jak to mám vyřešit? Kamarádky si myslí, že přeháním a že jsem s Martinem docela ráda. On se přitom chová před lidmi jako uctivý zamilovaný študák. Klopí přede mnou oči, nosí mi do kanceláře kytky. A všichni se tomu jen shovívavě usmívají...

Reklama