Když jsem přijela v sobotu večer z pracovní schůzky v Praze, nijak mě nenadchlo, že mám jet ještě někam za Brno a koukat na nějaké šílence ze středověku. Nicméně manžel rozhodl o mně beze mě, naložil nás oba do auta a jeli jsme.

Celá akce se jmenovala Rytířské klání o srdce dívek a paní a proběhla už podesáté o posledním srpnovém víkendu v Rosicích u Brna.

Ranní průvod se symbolickým upalováním čarodějnice, ani odpolední skoro dvouhodinové rytířské klání jsem nestihla, a byla jsem docela ráda, že se nám podařilo získat místečko na lavici v šenku, kde jsem hodlala popít něco medoviny. Než jsem se ovšem dopídila zlatavého moku, už jsme byli ze zámku vyháněni ozbrojenci s pochodněmi. Nepomohly ani naše zoufalé výkřiky „Máme pivo v ruce!“, ani prosby krásných dívek v dlouhých sametových šatech. Od centra ohňostroje všichni museli aspoň těch předepsaných padesát metrů - ale pohled na ozářené nebe byl fantastický.

Následovala prohlídka večerních Rosic - a protože jsem je procházela se členy organizující šermířské skupiny, byla provedena velmi osobitým způsobem. Největší pamětihodností je - aspoň podle mých kamarádů - místní pranýř. Je umístěný příhodně vedle brány s nápisem Městská policie a jenom doufám, že jej užívají pouze při historických slavnostech. Ovšem když už tam pranýř byl, hned byl vyzkoušen - jak vidíte na fotce, tak moje kamarádka Martina se na něm vyjímala opravdu hezky. Bavila jsem se skvěle přesně do té chvíle, než mě postavili doprostřed chodníku s poznámkou, že pro předváděčku s bičem je nejlepší stojící terč. Přiznám se, že mě v té chvíli smích přešel, protože stát proti chlapovi se čtyřmetrovým bičem a doufat, že se trefí tam, kam má, se mi vůbec nelíbilo. Ale všechno dopadlo hladce a skvěle - nezkřivil mi ani vlásek a já jsem mohla vychutnávat opravdové mistrovství doslova na vlastní kůži. Teprve poté se mi manžel přiznal, že odpoledne proběhlo delší vystoupení, které velmi pozorně sledoval (a podrobně konzultoval), a na rozdíl ode mne věděl, do čeho jdu.

Druhý den se konala bitva o dobytí zámku. Obdivovali jsme vojáky v drátěných košilích a rytíře, kteří bojovali proti sobě a přitom jsme se dohadovali, jak to asi v tom středověku opravdu vypadalo. Poprvé jsme viděli na vlastní oči, jak vojáci po chvíli padají, jak mrtvoly uhýbají, aby se na ně nešláplo a jak vzduchem sviští nablýskané zbraně. Tam, kde zbraně nestačily, pomáhalo se rukama i nohama a obzvlášť se mi líbila mrtvola v drátěné košili, která nepříteli zcela bezostyšně podrážela nohy. Dojem byl ovšem fantastický - účinkující brali celou věc nesmírně vážně a musím se přiznat, že jsem v těch chvílích zapomínala na celý svět a jen sledovala, odkud se vynoří další rytíři a jestli je obránci spatří včas.

Po bitvě si můj syn odchytil „čarodějnici“ ze včerejška a nechal si podrobně ukázat zbraně a zacházení s nimi. Že šermíři vědí, kam asi hrot meče dopadne, to jsem tušila, ale když nám Margit předvedla, že se s jedenapůlručním mečem trefí na pět centimetrů přesně, vyrazila mi tím dech. Syn si vyzkoušel všechny typy mečů - od těžkého obouručního, který sotva unesl, přes menší jedenapůlruční meč, zvaný bastard, až k meči „přesně pro něj“ - s odlehčeným jednoručním mečem, který váží necelé dva kilogramy, dokázal máchnout nad hlavou, aniž by si usekl uši. A pak následovalo balení a loučení.

Zatímco jsme se já a Margit šly ještě pomazlit s krásným hadem, syn vyzpovídal jednu „plechovku“ (jak prý říkají šermíři rytířům v plátové zbroji), a dozvěděl se od ní, že zbroj váží kolem třiceti kilogramů, takže rytíři v bitvách umírali kupodivu nejen na zranění, ale i na vyčerpání z poponášení tolika kovu po světě. Tím pro nás skončil víkend, plný překvapení a nevšedních zážitků. Pro ostatní návštěvníky Rosic bylo připraveno ještě divadelní vystoupení divadla Prádelna Rosice.

A teď už zbývá jen pozvat vás všechny na příští rytířské klání v Rosicích u Brna.

Doufám, že se tam za rok uvidíme!  

      
Reklama