Měl jsem dneska sto chutí posunout začátek editace až na půl desátou, tedy na chvíli, kdy si děti stále ještě ve většině škol vytahují z aktovek svačinky, rozbalují ubrousek a zjišťují, co že to pro mě maminky připravily.

Úplně slyším ty hlášky: Jéééé! Fůůůůj! Už zase taveňák!!! Nebo: Hurá! Konečně jednou šunka! A třeba taky: Nováku! Ty parchante, koukej mi navalit zpátky tu bagetu! No ano, kde ty časy jsou...

Je taky fakt, že ty nejlepší svačiny (ano, ty objednané a přesně podle přání) zůstaly vždycky doma na stole, a pak nezbylo než mlsně koukat kolem a doufat, že někomu něco upadne, neřku-li že se slituje... Život byl vždycky, co se svačin týkalo, pes.

Tak mi, prosím vás, napište, jestli jsem měl pech jen já, nebo zda je to nějaké globální. Na vaše příspěvky se těším na adrese redakce@zena-in.cz!

Reklama