Foto: Ilustrační foto/Shutterstock
Dagmar odmala patřila k těm opatrnějším. Na přechodu pro chodce se vždycky ještě jednou rozhlédla, po dálnici jezdila v nejpomalejším pruhu, na lyžích sjížděla nejvýš modrou sjezdovku a jednou se v práci dokonce hodila marod, aby s kolegy nemusela na teambuilding do lanového parku. Co kdyby se jí stala nějaká nehoda? Hlavně neriskovat, znělo její krédo. To ale během posledního roku vzalo za své. Z ustrašené ženy se stala dobrodružka, která neváhá jít do žádné akce. Co stojí za její proměnou? Nic hezkého, přestože to hezké věci paradoxně přináší. Vážné onemocnění se špatnou prognózou.
„Nezbývá mi na tomhle světě už moc času. A tak jsem si řekla, že buď se budu ze své diagnózy dál hroutit a brečet nad sebou, nebo si ten zbytek času tady pořádně užiju. Zatím se na mě ta zatracená nemoc neprojevuje nějak zásadně navenek, a tak můžu dělat většinu věcí, jako každý zdravý člověk. A tak je dělám. Naplno,“ svěřuje se Dagmar. Překonala strach a pouští se i do aktivit, které se jí dříve sice líbily, ale ani za nic by je sama nevyzkoušela. Letěla balónem, sjela na lyžích svou první černou sjezdovku, sjížděla na raftu divokou řeku, pohladila lva, vyzkoušela si svou první ferratu nebo zavěšená na laně prosvištěla na propastí.
„Nic z toho bych normálně neudělala. Teď si ale jen řeknu: mám umřít teď, nebo až za pár měsíců, nebo, dá-li pánbůh, let? Mám sedět doma za stolem, nebo konečně něco zažít? Volím to druhé. A musím se pochlubit, že jsem toho za poslední dobu stihla mnohem víc, než za těch uplynulých skoro padesát roků. A ještě toho spoustu plánuju. Aspoň z něčeho mám radost,“ usmívá se Dagmar. I přes veškerou radost, ale zcela odmítá tvrzení, že je za všechny ty hezké zážitky své nemoci vděčná.
„Kdybych si mohla vybrat, dál bych raději zdravá žila svůj nudný život. Ale když už to tak být nemůže, beru aspoň, co mi zbývá. Naskládám všechno to hezké z možných dvaceti, třiceti let do pouhých pěti. Vlastně už je čtyřech. Když tedy osud dá,“ přemýšlí Dagmar a uznává, že v něčem má přece jen štěstí: „Vím, kolik času mi zhruba zbývá, a tak se podle toho můžu zařídit. Víte to i vy ostatní? Nebo jen spoléháte na to, že na všechno máte ještě fůru času?“
Psychologové i paliativní pracovníci se shodují, že Dagmar není výjimkou. Podobné příběhy zažívají lidé po onkologické diagnóze, při degenerativních onemocněních nebo po těžkých úrazech. Mnozí z nich popisují, že teprve ve chvíli, kdy se jim zúžil časový horizont, přestali odkládat sny, cestování nebo silné zážitky „na někdy“.
Zatímco zdraví lidé často žijí v iluzi, že život mají pod kontrolou, lidé s vážnou diagnózou ji paradoxně ztrácejí – a právě tím získávají svobodu žít přítomnost intenzivněji než kdy dřív.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář