Milá redakce, posílám vám dnešní krátkou příhodu - lehce úsměvnou a lehce filosofickou. Třeba se vám bude hodit do některého vydání.
Je to o hodinách a složitém světě dospělých.
 
Dva kluci - možná první třída - se mě slušně ptali, kolik je hodin. Za pět minut půl třetí, odpovím přívětivě, ale oni na to se zoufalstvím: Ale kolik to, paní, proboha je?! Došlo mi, že jsme u zastávky MHD a oni vedou marný boj s hodinkami a jízním řádem. Čtrnáct dvacet pět, opravila jsem se. Viditelně se jim ulevilo.
A mně se tím vybavila výuka hodin u naší školačky - není jednoduché vysvětlit, že za pět minut půl třetí je čtrnáct dvacet pět a je to právě tehdy, když velká ručička je na pětce a malá mezi dvojkou a trojkou. Dodnes si pamatuje, jak ji strašně nebavilo nastavovat cvičné papírové hodiny. Mě doslova dostala po jednom asi hodinovém výcviku. Když už tě to nebaví s papírovými, podívej se na hodiny a řekni mi, kolik je! - velím už na pokraji sil a trpělivosti z kuchyně. Dlóóuhá pauza ticha drásala můj pocit padagogické marnosti. Ozvalo se zaražené Nevím. Tak mi aspoň řekni, kde jsou ručičky!!! Zase pauza - No, velká je na iks a malá na vé í í...
 
Zdraví IM
---------------------
:o))) Chuděrka malá.... :o)))
 
Krásný čtvrteční den přeje
Reklama