Za nárůst alergií si můžeme i sami. Děti by měly chodit do kolektivu a plazit se radši po hřišti než po třikrát umyté podlaze, říká imunoložka

Foto: Lenka Seničová se souhlasem Zuzany Střížové

Imunologie je velmi rozsáhlým a složitým oborem, můžete nám jako laikům vysvětlit, za co jste byla v této oblasti oceněna?
V rámci svého výzkumu se zabývám imunitními buňkami, které se nacházejí v nádorech a takzvanou protinádorovou imunoterapií. Představíte-li si detailně zhoubný nádor, je tvořený nádorovými buňkami, které se rychle dělí, a proto nádor roste a může i zakládat metastázy. Dnes už ale víme, že v tom samotném nádoru nejsou jen nádorové buňky, ale že se tam daří dostat i imunitním buňkám, které s nádorem aktivně bojují. Rozhodující je pak počet a vlastnosti těchto imunitních buněk. Čím více jich máte a čím jsou aktivnější, tím lépe pro vás. Protinádorová imunoterapie pak představuje celou škálu metodik, jimiž se snažíme namnožit anebo aktivovat imunitní buňky v nádoru. Já získala cenu za výzkum, který se věnuje právě zkoumání vlastností imunitních buněk v nádoru a snahám je modifikovat.

Jak jsme v léčbě nádorů imunitními buňkami daleko a co se dá do budoucna očekávat?
Imunoterapeutický výzkum jde nesmírně dopředu a každým rokem se schvalují nové preparáty a nové indikace k podání imunoterapie. Dnes se již v klinické praxi u vybraných onemocnění, například u metastatického nádoru plic či u melanomu, používají takzvané checkpoint inhibitory, což jsou speciální typy monoklonálních protilátek, které se naváží na povrch imunitních buněk a výrazně tyto buňky aktivují. Další formou imunoterapie jsou klasické monoklonální protilátky proti molekulám v nádorech, cytokiny a u dětských pacientů s různými typy leukémií pak začínají být podávány takzvané CAR-T buňky, což jsou geneticky modifikované imunitní buňky. Ve fázi klinických studií jsou pak metody zvané adoptivní transfer, dendritické vakcíny či onkolytické viry, což jsou také slibné metody.

Vaše maminka prý bojovala s rakovinou. Dal se u ní váš výzkum nějak použít v praxi?
Můj výzkum se zabývá především rakovinou jícnu, ledviny a momentálně se detailně zabývám takzvanými sarkomy měkkých tkání, které mohou vznikat například ze svalů, chrupavky nebo i tukové tkáně. Imunoterapie je natolik personalizovaná léčba pro konkrétní onemocnění, ale i pro konkrétního pacienta, že moje poznatky z výzkumu těchto nádorů nebylo možné u maminky využít. Přiznám se ale, že jsem v určitém momentě pro ni zvažovala jeden imunoterapeutický preparát. Nakonec pomohla biologická léčba v kombinaci s léčbou hormonální, chemoterapií, radioterapií a chirurgií. Samozřejmě zásadní byla role onkologa, který tyto léčby postupně indikoval a poskytoval nám, tak jako všem svým pacientům, úžasnou péči.

Kromě výzkumu vykonáváte i lékařskou praxi, jak se to dá skloubit?
Přiznám se, že do laboratoře si chodím odpočinout, data analyzuju po víkendech a články píšu po večerech nebo na dovolených. Beru to spíš jako svůj koníček, který mi pomáhá dělat něco kreativního a současně užitečného. Tak, jako mám ráda malování obrazů, tak mám ráda i vytváření vědeckých projektů. Pacientů bývá opravdu hodně. A imunologie je takový detektivní obor, ve kterém musíte o pacientovi zjistit ledacos, takže se někdy člověk vrací domů na pokraji vyčerpání a s plnou hlavou.

Cítíte se často přepracovaně?
Pocit přepracovanosti je relativní, někdy máme se sestřičkou v neděli okolo dvaceti pacientů, ale všichni jsou příjemní a nechají se vyšetřit i léčit, jindy máme ve všední den pacientů v ambulanci podstatně méně, ale přijde jeden člověk, který si chce na někom vybít vztek. A to vás pak úplně zničí. Pořád ale myslím, že lékaři na urgentních příjmech nebo i pracovníci pošty se denně setkávají s takovým počtem agresivních lidí, že jejich tolerance této stresové nálože musí být enormní. Když si představím jejich práci, pak bych si určitě neměla stěžovat.

I tak by bylo skvělé, kdyby mohli jít lékaři příkladem a dbát na dostatek odpočinku.
To by bylo, ale je to spíš úsměvná představa. Popravdě neznám moc lékařů, kteří spí déle než 6 hodin denně nebo jedí oběd déle než 15 minut. Nejdeme zrovna příkladem, ale naštěstí to nikdo nevidí. Já se nutím aktivně odpočívat, protože kdykoliv to nedělám a přebíhám z jedné práce do druhé – ambulance, laborka a druhá ambulance, pak se to významně podepisuje na mém zdraví. Viděla to i moje rodina a byla jsem víceméně donucena svůj každodenní režim překopat. Dříve jsem ještě z jedné práce do druhé běhala desetikilometrovou trať. Myslela jsem si, že tím běháním odpočívám. Ovšem tím, že to byla předem daná trasa, kterou jsem musela zaběhnout v určitém čase, abych stihla druhou práci, tak to odpočinek nebyl a divím se, že mi testosteron netekl z očí. Teď opravdu aktivně odpočívám – dělám věci, které jsou kreativní a nejsou časově ohraničené – malování, procházka se psem, hraní na kytaru. A je to znát.

Setkáváte se s tím, že lidé navštěvují lékaře zcela zbytečně a tím ho připravují o čas, způsobují mu přepracovanost i dlouhé objednací lhůty?
Bohužel ano. My máme spíše mladší pacienty a někteří jsou schopni za půl roku vystřídat tři různé imunology. Přitom jedno imunologické vyšetření stojí řádově desítky tisíc korun. Takto přichází zdravotnictví o peníze, které by bylo možné využít v potřebnějších sférách. Bohužel neexistuje žádná propojená lékařská databáze, kde byste se mohli podívat, kde všude pacient už byl a co všechno už dostal, takže pokud vám pacient nesdělí, že už vyšetření absolvoval, nedozvíte se to. Obecně ale pacientů přibývá a lékaři se stěhují do západnějších krajin, takže naprosto běžná objednací doba k nám na ambulanci je 3 až 4 měsíce, k jiným specializacím může být i podstatně delší.

Proč jste si vlastně jako váš hlavní obor vybrala právě imunologii?
Je to obor, který dělá můj otec, a tudíž jsem v něm byla během studia medicíny vždycky o trochu napřed a znalosti z imunologie jsem využívala snad u každé zkoušky, asi kromě ortopedie. Líbilo se mi tedy, jak s dobrou znalostí imunologie vidíte, co se děje takzvaně za oponou, protože imunitní mechanismy mají prsty naprosto ve všem, co se v lidském těle odehrává. Po skončení školy jsem věděla, že chci dělat klinickou praxi i vědu a tento obor byl pro to ideální.

Imunitní mechanismy mají prsty i v alergiích, jejichž počet narůstá. Jedna hypotéza říká, že proto, že žijeme v moc sterilním prostředí. Na druhou stranu u covidu je nám pořád vtloukáno mytí a dezinfikování rukou.
Hygienická hypotéza skutečně říká, že čím více jste vystaveni špinavému prostředí v dětství, tím menší máte pravděpodobnost alergií. V dětském věku se imunita vyvíjí a máme takové dvě buněčné populace. Jedna vede k rozvoji alergií a druhá chrání před infekcemi. A tyto dvě populace jsou vzájemně balancované – když jedna roste, druhá klesá a naopak. Pokud se dítě setkává s infekčními stimuly různého druhu, začne se mu vyvíjet silná protiinfekční imunita a potlačí se ta alergická, naopak bude-li žít ve sterilním prostředí, protiinfekční imunita bude nízká, což dává velký průchod rozvoji té alergické části. Dříve, když dítěti spadnul dudlík na zem, maminka ho olízla a vrazila zpátky dítěti do pusy. To musel být pořádný stimul pro tu protiinfekční imunitu. A tehdy měl alergii málokdo. Dnes pro změnu málokdy najdete někoho mladého bez alergií – to je dáno jednak tím neustálým dezinfikováním rukou, zákazem lézt po zemi nebo sterilizováním všeho, co dítě dá do pusy. Současně ale i genetikou. Genetická zátěž hraje velkou roli, a čím více jsme si vytvořili alergiků, tím více bude alergických dětí.

Jak najít třeba u menších dětí nějaký balanc?
Najít balanc mezi bezpečnou expozicí antigenům (proteiny, na které imunita reaguje, např. mikroby, pylové částečky, srsti zvířat) a nebezpečným vystavováním dítěte infekčním agens je těžké. Myslím, že dítěti by mělo být dovoleno navštěvovat dětské kolektivy, hladit si zvířátka a trávit čas v přírodě, na venkově. Radši, než plazení doma po třikrát umyté podlaze bych doporučila spíš to plazení po trávě, na hřišti apod.

Pozorujete po covidu nárůst alergií tím, že jsme si právě moc sterilní prostředí vytvářeli?
Může to být jedna z příčin, myslím ale, že dominantní roli hraje změna klimatu, která nastala během covidové pandemie. Pylová sezóna se prodloužila, rostliny začaly kvést dříve a kvetlo jich najednou hodně. U roztočových alergiků zase vadil kontinuální pobyt v interiéru. Roli může hrát i zhoršený životní styl – více jídla a více stresu v době pandemie.

Hodně matek řeší stravu svých dětí. Můžou jim způsobit alergie tím, že jim budou z jídelníčku nějakou potravinu schválně vyřazovat? Třeba jim nebudou dávat moc lepku, protože se domnívají, že to není zdravé apod.?
Ano, kromě genetiky se u potravinových alergií významně uplatňuje i to, zda jste potravině byl vystaven už v dětství, v jakém množství a jak často. Dnes už jsou na všechno tzv. guideliny, tedy doporučené postupy, které přesně ukazují, v jaké fázi života dítěte máte zařadit určitou potravinu. Pokud dítě žádné alergické projevy po potravině nemá a maminka mu potravinu vysadí z vlastního přesvědčení, například vegetariáni často svým dětem vysadí maso, může to při nekontrolované dietě dítě skutečně poškodit. Přiznám se, že nejsem fanoušek diet, které si člověk načte sám a pak je testuje, zvláště pokud je testuje na dětech. V této zemi máme nespočet výborných nutričních terapeutů, kteří mají kvalifikaci v tomto oboru, a není problém se s nimi spojit a jídelníček nastavit tak, aby byl co nejvyváženější a nejzdravější pro konkrétního jedince.

Může neřešená alergie vyústit v něco horšího? Nebo je možné ji neřešit, když třeba trpím jen ucpaným nosem, ale to období v roce to prostě vydržím?
Myslím, že je správné se vždy nechat vyšetřit. I jen s ucpaným nosem, protože identifikace příčiny vám pomůže zavést režimová opatření a zmírnit projevy. Jarní rýma, která může být dána například alergií na břízu, se někdy může postupně spojit s potravinovými alergiemi. A i o tom je dobré mít povědomí od alergologa. Pokud jsou to nejen nosní příznaky, ale občas i kašel nebo dušnost při zátěži, je nezbytné to řešit včas, především kvůli riziku rozvoje astmatu.

Dá se alergie zbavit tím, že se budeme alergenu v menším množství vystavovat? Třeba když mám alergii na laktózu, tak si dám každý den lžičku mléka a toto množství budu zvyšovat apod.
U té laktózy to takto bohužel nefunguje, neboť tam se nejedná o alergii, ale o intoleranci, která je dána enzymatickou poruchou střeva. U alergií v pravém slova smyslu, například u alergie na srst zvířat, to tak do jisté míry může fungovat, zvláště pokud jste dítě a máte doma třeba psa, tak z počáteční rýmy může dojít k postupné toleranci zvířete a vymizení všech příznaků. Na tomto principu funguje takzvaná alergenová imunoterapie, která spočívá v podávání malého množství alergenu buď pod jazyk, nebo formou vakcíny do ramenní oblasti a v postupném navyšování množství alergenu až do vytvoření tolerance. Tato léčba zpravidla trvá minimálně 3 roky a je velmi účinná u alergií na pyl, včelí a vosí bodnutí, u alergií na roztoče a na kočku a psa.

Můžete nám na závěr prozradit, jaký je váš cíl v profesní i soukromé oblasti?
Myslím, že cíle v soukromém životě jasně definované nemám, ale mám celou řadu přání, mezi něž patří zdraví mojí rodiny a uchování si hezkých vztahů, které se svojí rodinou a svými přáteli mám. V nejbližší době je mým cílem pořízení dalšího psa, těch není nikdy dost. V profesní sféře bych byla ráda, aby se mnou byli pacienti stále spokojení a já jim byla vždy schopná poskytnout to nejlepší, co medicína právě nabízí.

Zdroje: autorský rozhovor s lékařkou Zuzanou Střížovou

Čtěte také:

• Průměrná doba diagnózy Bechtěrevovy nemoci je devět let. Lidé si ji často pletou s běžnou bolestí zad
• Genetická diagnostika může pomoci se založením rodiny i s léčbou zhoubného nádoru, říká odbornice