Vážená paní redaktorko, milé Ženy-in!

Chodila jsem do školy v době, kdy nejen my žáci dostávali od rodičů za dobré vysvědčení knihu, ale na konci roku ji dávali jako kolektiv svým třídním učitelům. Vždy šlo o nějakou úžasnou encyklopedii a horu skromných kyticových samovazeb.
I když jsem nebyla jedničkářka, řadila jsem se ke skupině těch lepších žáků, pro které bylo vysvědčení dnem svátečním. Děda vytáhnul z peněženky desetikorunu, za níž jsem si šla koupit sáček oblíbených bonbonů za tři koruny, a ještě zbytek ušetřila. Babička i rodiče také přidali nějakou korunku do pokladničky, koupili zmrzlinu a dlouze studovali vysvědčení. Kde bych mohla přidat a kde jsem opravdu dobrá. Nikdy nezapomněli dodat, že nesmím zapomínat, že i když jsem v některých předmětech výborná, musím vydržet, abych nezpychla a nepolevila, a výbornou známku příště nesnížila na horší.
Pamatuji si, že nad každou známkou se pozastavili, byť byla ta nejlepší. A to bylo z mého dnešního pohledu dobré. Naučili mě hlavně tomu, že vzdělání je věc moje a dělám ji pro sebe, abych měla život lepší, než ho měli oni, kterým nebylo dopřáno.

Letos moje dcera maturovala na gymnáziu a za celou školní éru jsme s ní neměli problémy. Učení jí šlo, a tak nás během její školní docházky zarážely jiné věci. Vztah žáků k učitelům, který se nedal srovnat s naší generací. Mnohdy jsem byla pozvaná na kobereček do školy s tím, že dcera často říká svůj názor kantorovi do očí. Na prvním stupni ve čtvrté třídě se stalo, že věděla nejvyšší horu Ždárska, a paní učitelka ji nevěděla a říkala jinou. Doma se radila s tátou, a ten řekl: „Ano, máš pravdu, tak to slušně paní učitelce řekni." Ona si to ale nenechala líbit. Dcera to cítila jako křivdu, že jim říká blbosti, a od té doby ji neuznávala. Stačilo tak málo. I učitel se může mýlit, a tím, že přizná chybu, nabyde vážnosti před svými svěřenci.

Zároveň jsem byla ohromená, na jak drahé dárky se žáci v dnešní době svým kantorům skládají. Zlaté náušnice, řetízky, houpací křesla, hodinky, to je úplně normální. Už jenom čekám, kdy to budou založená bankovní konta jako vzpomínka na odcházející třídu či klíčky od auta. Přijde mi to nemorální, neboť žáci si peníze nevydělávají. Za vysvědčení si nepamatuji, že by si dcera něco velkého přála, ale v té době frčely lego stavebnice. Vždy jsem jí ráda nějakou koupila a ona z ní měla velkou radost. Celý den byl jako vždy za mého dětství sváteční. Zmrzlina a dobré jídlo bylo samozřejmostí. Ve vyšších třídách manžel zavedl pro dceru zajímavou metodu. Za každou výbornou od něj dostala dvě sta korun. Za chvalitebnou stokorunu. Za dobrou, pokud by byla, nic, za dostatečnou (s čímž nikdo nepočítal, ale pravidla musela být úplná do celé známkovací řady) mínus pět set korun, a za nedostatečnou mínus tisíc korun.

Tuto „vyplácecí" metodu provází do dnešní doby i pohodové rodinné posezení a hodnocení celého roku. Nejen, že je rodina šťastná a pohromadě, ale s jejím vysvědčením pro nás tentokrát nostalgicky posledním přicházejí i nové plány. Dcera nastupuje po prázdninách na medicínu, a tak s velkou radostí i obavami čekáme krok do neznáma. Důležité je totiž nejen to, že se na studium dostala, ale že studovat vždy chtěla.
Vždy bychom měli respektovat, na co dítě má, jeho zájmy a přání. Pak nebudeme zklamáni ani jeho vysvědčením. A pokud se o ně zajímáme celý školní rok, nemůže nás překvapit na konci roku ani tou nejhorší známkou. Tu  musíme  z předchozího zájmu o ně a kupeckých počtů součtu a dělení jeho známek očekávat. Myslím si, že dnešní slavnostní den vysvědčení je v plné režii nás rodičů. Vzpomínám si, když se mnou mlátila puberta, jak jsem svým rodičům dokázala ve vypjatých chvilkách říct, když mi něco vyčítali: „Já za to nemohu, že jsem na světě, tak mi nenadávejte!" Tento názor zastávám dodnes, i když jsem matka dospělé dcery. Takže buďme šťastni, že se nám děti vrátí domů, těší se na nás a na prázdniny.

Krásný zmrzlinový den se spoustou sladkostí v blízkostí svých radostí  Vám dnes přeje
Ema K.

Moc hezky řečeno! Díky za pěkný příspěvek. Ale ta „matematická metoda" je zajímavá. Měl to někdo také tak?


Reklama