Za studií v Praze jsem bydlela u babičky, jejíž manžel (můj děda, který umřel dřív, než jsem se narodila) byl voják z povolání, major - fakt velký zvíře (služební cesty do Moskvy, na Kubu...). No a o pár desítek let později (v roce 2001) jsem se nastěhovala do jeho pokoje. Jednoho dne jsem se rozhodla, že se půjdu vykoupat do Podolí.

Byla jsem domluvená s kamarádkou a jako vždy jsem nestíhala. Popadla jsem z děděčkovy skříně náhodný ručník a letěla jsem. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem osušku rozbalila v podolských sprchách. Uprostřed se skvěl obrovský srp a kladivo a v každém rohu byla jedna rudá hvězda! A stejně tak rudá jsem v tu chvíli byla i já. Všechny přítomné sprchující se dámy mě asi v tu chvíli považovaly za mladou (bylo mi 19) průkopnici komunismu v 21.století.

Babička mi pak sdělila, že ručník děda obdržel v luxusním hotelů na jedné ze svých služebních cest. 
Hanka

 

Vaše příběhy jsou skvělé a vy občas nádherně trapné ... takže pokračování:

ahoj, a ještě mě napadlo něco z doby nedávno minulé...

Loni jsem začala chodit na břišní tance, kterým jsem naprosto propadla a
vrtím se, kde jen to jde. Na podzim jsme byli s manželem nakupovat u Meinla
a mě nebavilo čekat, až se dost vynadívá do regálu u lahvemi vína a
zaposlouchala jsem se do hudby, která se poměrně hlasitě linula prodejnou.
Byla docela svižná, rytmická, a mně to nedalo a začala jsem trénovat pohyby
boky, rameny.... tak jsem se do toho zabrala, že jsem si všimla až po docela
dlouhé chvíli, že několik metrů ode mně stojí takový chlápek ve středních
letech, zírá na mě, div že mu z pusy neodkapávaly sliny. Tak jsem se
zarazila a hodlala odkráčet k vedlejšímu regálu, jenže v ten moment si mé
produkce a chlapova vilného pohledu všiml manžel, který je u mně sice zvyklý
na ledaco, ale tohle bylo moc i na něj, tak přemáhal smích, popadl mě a
odvlekl k regálu za rohem. Co čert nechtěl, chlap stál ve frontě u pokladny
kousek před námi, pořád se po mně ohlížel a málem se přerazil o jezdící
pás...

Susina

Zdravím redakci a připojuji svůj trapas.
 
Po mateřské dovolené jsem sháněla práci. Po několika neúspěšných pokusech byla pozvána na konkurs. Posadili mě do prázdné kanceláře, dali mi disketu a prý že mám vyplnit tabulku v excelu , která je na disketě. Dobrá , žádný problém, strčím disketu do počítače a doplním čísla účtů u jednotlivých úč. případů. Ovšem ouha, čím mám ta čísla doplnit, klávesnice nikde. Na protějším stole jedna leží, že by mě chtěli zkoušet jestli si zvládnu zapojit klávesnici sama?? Jdu ale přece na místo účetní a ne na správce počítačů. Po delším váhání a zkoušce, zda se čísla nedají nějakým způsobem napsat i myší, jdu se zeptat. Trapnej dotaz, zda technika již pokročila za tu dobu co jsem byla na mateřské tak daleko, že se klávesnice již nepoužívají paní ředitelku doslova rozesmál. Přišla ke stolu a vytáhla spodní šufle na kterém se na mě šklebila klávesnice. Krve by se ve mě nedořezal, ale to místo jesm dostala.
Petra
 
A na závěr jeden milý mejlík:

Dobrý den,
trapasy čtenářek nemají chybu... Tak jsem se začetla, až jsem přestala dávat
pozor na Alenku a ta rozkramařila všechny hračky. Posílám fotku, jak se jí
to povedlo.
Pucky

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Za redakci děkujeme a jsme rádi, že vám způsobujeme takovéto hezké a milé problémky. Jako odškodnění za nepořádek zasílám speciální odměnu ve formě hezké svíčky a nafukovacího balonku pro malou hravou Alenku.

 

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ