Holčička měla být (a je) Emily, pro chlapečka jsme nevěděli, tudíž ať už jsme kdekoliv zaslechli nějaké pánské jméno, hned jsme zkoušeli, jak by znělo s naším příjmením. Samozřejmě, mnozí měli tendenci nám radit… a to i s holčičím jménem.

Ono totiž vybrat netradiční jméno je pořád trochu odvážné. Zvláště z řad babiček se ozývaly návrhy typu „Nebyla by lepší třeba Lucinka, Terezka nebo Kačenka?“ Jedna dokonce navrhovala, ať dítko pojmenujeme po ní, tedy Františka. 

Když jsme vyrukovali se jménem Emily, které jsme měli vybrané dávno předtím, než jsem zjistila, že očekáváme potomstvo, setkali jsme se často s jednou reakcí: „Takže to bude Emílie?“ A tak jsme museli opakovaně vysvětlovat, že nebude Emílie, ale Emily, a že inspirace pochází od anglické spisovatelky Emily Brontë. 

Nějaký čas po narození dcery jsem dokonce absolvovala trochu zvláštní rozhovor:

„Jak se maličká jmenuje?“

„Emily.“

„Aha a jak to má v rodném listě?“

„Emily.“

„A jak jí říkáte?“

„Emily.“      

Nikdy jsem nepochybovala o našem výběru. A to ani tenkrát, když jsem do papírů ve školce v kolonce Oslovování dítěte napsala Emily, Emilinko, načež jí tam stejně mnozí říkají Emilko. Chápu, že dětem je nějaká kolonka na papírech úplně ukradená, a i Emily si zvykla, že ve školce je občas Emilka.

Čtěte také:

Reklama