To jsem takhle jednou zašla do velkého papírnictví, které máme nedaleko domu. Mým cílem bylo pořídit dítku něco do zásoby kreativních potřeb. Má sice několikery vodovky, nepočítaně pastelek a tunu modelíny, ale tvoří rádo, tak jsem si řekla, že je potřeba toto nadšení podpořit…  S upřímností sobě vlastní musím přiznat, že celá tahle svědomitá akce měla i lehký závan vypočítavosti, protože je-li dcera v uměleckém zápalu, mám šanci na pár relaxačních minut.

A pak se to stalo… pohled mi padl na umělohmotné „zkumavky“ se třpytkami. Moji mysl okamžitě ovládla představa, jak dítko sype blyštivé glitry na místa potřená lepidlem. Bylo mi jasné, že tahle aktivita by měla obrovský úspěch. Bez domyšlení následků, popadla jsem ne jedno, ale rovnou dvě balení.

Doma jsem si tedy připravila kávu a vedle ní časopis, načež jsem malému umělci ukázala onen třpytivý dar. Usedli jsme proti sobě k jídelnímu stolu, rozdělali obal, vyndali „zkumavky“ a s pomocí lehkého násilí se dostali do zaschlého uzávěru lepidla. Už už jsem sahala po čtivu, když se ozvalo „Mami, to nejde otevzít.“ 


Vzala jsem tedy do rukou tubu se zlatými třpytkami, chytla uzávěr a… fakt to nešlo. Zápasila jsem s tím dobrých pět minut, než víčko povolilo. Jenže zákon akce a reakce platí, a tak mi ruka s tubou vylétla do vzduchu a na nás se snesl zlatavý déšť. Třpytilo se všechno: já, dítko, stůl, podlaha, časopis i hladina mojí kávy.

Situace se opakovala ještě u červených třpytek. Při „pokreativním“ úklidu jsem však luxovala glitry všemožných barev, protože Emily se do tvorby pustila s takovou vervou, že třpytky létaly vzduchem i bez mojí nešikovnosti. Ukázalo se také, že vyluxovat ty drobné částečky není zcela možné a ať se snažíte sebevíc, vaše domácnost bude mít po tomto tvoření třpyt a lesk. Škoda, že se neblíží Vánoce, mohli bychom tvrdit, že to patří k výzdobě.


Třpytění… tedy… tvoření zdar! 

Reklama