V roce 1960 jsem byla jako neplacená praktikantka na sportovním táboře v záhybu u břehu Želivky. Překrásná příroda a výlety, hodné děti - prostě idylka. Téměř ke konci tábora začalo hodně pršet, asi 2 dny a noci. Hlavního vedoucího to ale nevzrušilo, jen své auto si přivázal k vlajkovému stožáru. Že jsme dětem s kamarádkou řekly, aby si nenápadně začaly balit, za to jsme to „schytaly", že děláme zmatek.

Po chvíli ale povolily břehy na opačných stranách a tábor začal být ostrovem. Velké děti stačily ještě přejít v gumákách, mladší jsme přenášeli na zádech. Hladina velice rychle stoupala, a tak při posledním přenášení jsem měla vody po stehna. Všechna zavazadla musela zůstat ve stanech. Stačila jsem se obléknout do suchého a zakrátko pro nás přišli asi vojáci či milice - nevím, a odvedli nás do tábora výše položeného. V noci ale ani to nestačilo a úplně všechny nás odvedli dál k autobusům. Do rána jsme přespali v internátě ve Zruči nad Sázavou a během dalšího dne nás odvezli domů.

Ve městě zrovna probíhalo tradiční posvícení, atrakcí plné město, spousta lidí - a my vystoupili jak šupáci v teplákách nevalné čistoty, kde nás nikdo nečekal - ale živi a zdrávi!!! Tak to později jeden z tatínků i zhodnotil. Zavazadla nikdo nedostal a o nějaké náhradě nemohla být ani řeč... Auto u stožáru sice zůstalo, ale tak zabahněné ho nikdy nikdo nedal dohromady.  
Samík97

Copak tábory, na těch člověk zažije věci... Dneska by to panu hlavnímu vedoucímu asi tak snadno neprošlo.

Pište, pište, hedvábné tělové mlíčko čeká! :-)

Reklama