Foto: Česká televize / Jaroslav Fikota
Když se Iveta Toušlová ohlíží zpět na začátek 13. komnaty, jedna věc podle ní zůstala neměnná, silný lidský příběh. „Beze změny zůstal silný příběh známé osobnosti, která si prošla nějakou komplikovanou životní situací,“ říká. Všechno ostatní se ale vyvíjelo. Původní plán počítal pouze s třinácti díly, z nichž každý se měl věnovat jinému tématu. Proměnila se i role průvodce, kterému tvůrci dodnes říkají „odemykač“. Zpočátku měl být člověkem, který má s protagonistou osobní zkušenost, ale ukázalo se, že takový koncept je prakticky neudržitelný.
Zlom přišel prakticky okamžitě. Prvních třináct dílů sledovalo v průměru 1,18 milionu diváků. „Uvědomili jsme si, že by byla škoda se toho formátu vzdát. Rozhodli jsme se pokračovat na půdorysu silných lidských příběhů. Je vlastně jedno, že se témata opakují, protože prožívání i řešení krizových situací je vždy individuální. Jedné skupině diváků může pomoci jedna cesta, jiné zase druhá,“ vysvětluje Toušlová.
Kořeny pořadu jsou přitom hluboce osobní. Když jí bylo patnáct let, její maminka onemocněla těžkou depresí a pokusila se o sebevraždu. Přežila jen díky tomu, že ji Iveta našla včas. O několik let později, po zhlédnutí dokumentu o depresích, jí řekla větu, na kterou Toušlová nikdy nezapomněla, že kdyby něco takového existovalo v době její nemoci, možná by dokázala najít pomoc dřív. „Tehdy mě napadlo, že sdílení problémů je hrozně důležité a že je zapotřebí otevírat i tabuizovaná témata,“ říká.
Právě proto vznikla 13. komnata s podtitulem Léčba příběhem. Podle Toušlové jde o princip starý jako lidstvo samo. Lidé si odedávna předávali své strachy, traumata i naděje prostřednictvím vyprávění. Rozdíl je v tom, že dnes mají tyto příběhy konkrétní tváře, známé osobnosti, které se rozhodnou otevřít a sdílet své nejzranitelnější okamžiky.
Za dvacet let se ale změnila společnost. „Jsme mnohem tolerantnější a sdílnější. Pochopili jsme, že člověčenství obsahuje různé aspekty včetně našich slabostí. Pomohly i sociální sítě, kde vznikají komunity, lidé se svěřují a hledají odpovědi. Společnost je otevřenější a odvážnější,“ říká Toušlová. Zároveň ale zdůrazňuje, že základ pořadu stojí na důvěře. „Když už člověk kývne, že do 13. komnaty půjde, ví proč. Ví, že nejde o bulvární formát, ale že chce něco předat. Nemáme v ruce šperhák. Komnata se odemyká, protože jsme do ní pozváni.“ Natáčení přitom bývá emočně náročné. Není výjimkou, že se staré rány znovu otevřou. „Je to podobné jako u psychoterapeuta. Někdy vám vběhnou slzy do očí, i když se jim bráníte. Dotýkáme se citlivých věcí a počítáme s tím,“ popisuje.
Nová jarní série, která startuje 4. března, se vrací k lidem, kteří už svůj příběh jednou sdíleli. A ukazuje, jak iluzorní může být představa definitivního konce. Tvůrci například znovu natáčeli s Olgou Šípkovou, která v minulosti otevřeně mluvila o syndromu vyhoření a depresích. Tehdy se zdálo, že má nejtěžší období za sebou. „Měli jsme pocit, že je opět na vzestupné trajektorii. Jenže uvízla na půli cesty a po letech ji to doběhlo. Navíc prodělala velmi těžkou mozkovou cévní příhodu a až po ní si uvědomila, že je čas na restart,“ říká Toušlová. Právě návraty podle ní ukazují jednu zásadní věc, život nemá jednoduché tečky za příběhy. „Uvědomíte si, že život se prostě naplánovat nedá. Nezbývá než přijmout jeho nástrahy a popasovat se s nimi.“
S odstupem času se podle ní bolest proměňuje, ale nikdy zcela nezmizí. „Rány se zahojí, jenže jizvy zůstanou. A možná je to dobře, protože jsou zhmotněním našich zkušeností. Můžeme se z nich poučit, ale není dobré se na ně pořád dívat.“ Za dobu existence pořadu čelila 13. komnata i kritice, že balancuje na hraně bulváru. Toušlová to odmítá. „Neexistují bulvární témata, jen bulvární zpracování. Bulvární bychom byli, kdybychom protagonisty skandalizovali nebo točili bez jejich souhlasu. To, že vyprávějí svůj pravdivý příběh, přece není bulvár.“
Motivace účastníků je různá. Někteří chtějí pomoci ostatním, jiní chtějí uvést věci na pravou míru. A mnozí vnímají natáčení jako důležitý krok ve vlastním životě. Podobně silný dopad má ale pořad i na jeho tvůrce. „Proměnily nás a proměňují pořád. Je to vlastně forma kontinuální psychoterapie. Všichni řešíme stejné věci – nemoci, ztráty, rozchody, selhání. A naše komnaty jsou plné odpovědí, jak se s tím vyrovnat,“ říká Toušlová. Právě v tom vidí největší smysl své práce. V příbězích, které dávají naději. V důkazu, že v bolesti není člověk sám. „Píší nám diváci, že se pro ně některé příběhy staly vzpruhou. A to je největší ocenění. Léčba příběhem. To je hlavní smysl 13. komnaty,“ dodává.
Zdroj: Česká televize
Nový komentář